Hubert jako historická osobnost a svatohubertská legenda



Zámecká kaple sv. Eustacha z roku 1720,
oltářní obraz od Pietera van Roye,
stropní freska od Georga Werleho (zámek OHRADA)

Feudální křesťanská církev římská zasahovala do veškerého tehdejšího veřejného i soukromého života. Ve všem se obrážel poměr člověka a lidstva k nebi, k Bohu, nebylo téměř počinu bez náboženských obřadů. Křesťanství, jako státní ideologie, bylo v římské říši zavedeno roku 325. Pohanství s mnoha bohy a bůžky bylo nahrazeno monoteistickým křesťanstvím. V předfeudální a feudální době rozkvetl do největší míry kult patronů, ovšem ve středověké obměně. Patronství jako záležitost konkrétních fyzických osob bylo totiž zavedeno již ve starověkém Římě. Patronem se nyní stal přímluvčí u samého Boha. Každé povolání, celé země zvolily si svoje ochránce a ochrana těchto svatých se vztahovala i např. proti některým nemocem a jiným nebezpečenstvím. Anglii byl patronem sv. Jiří, Španělsku sv. Jakub, čechám sv. Václav, žákům a studentům sv. Řehoř, malířům sv. Lukáš, tesařům sv. Josef, proti moru vzýváni byli svatí Rochus a Šebestián, proti očním nemocem svaté Otýlie, Klára a Lucie, proti ohni ochraňoval sv. Florián. Také stav lovecký či myslivecký obdržel svého patrona. Jak známo původně jím byl sv. Eustach, lovec a někdejší římský vojevůdce Placidus, prokazovaný ve 2. století n. l. za císařů Trajána a Hadriána. Později byl však nahrazen sv. Hubertem.

Nejúplnější sbírkou pramenů pro životopisy svatých jsou tzv. Bollandisté, tj. 67 foliantů pod titulem Acta Sanctorum. Dílo započal jezuita Jan Bollanden (zemřel v Antverpách roku 1665), pokračovali historici z řádu jezuitů. Svazky vycházely v letech 1643 až 1910; zahrnují časové údobí 1. leden až 10. listopad; soubor není tudíž kompletní. Jde o dílo kritické, rozlišující historické pravdy od legend. O svatém Hubertovi je pojednáno v 1. svazku listopadovém (Acta Sanctorum Novembris) autorů Karla de Schmedta, Viléma van Hoffa a Josefa de Backera, vydaném v Paříži u Palmého u roce 1887. Sv. Hubertovi je věnováno 107 foliových hustě tištěných stran, obsahujících 7 různých latinských životopisů, navíc je zvláštní kapitola, jednající o něm jako o patronu myslivců. To nejautentičtější, co se dochovalo o historické osobnosti Hubertově, je životopis Vita sancti Hugberti, koncipovaný v roce 744, tedy 17 let po Hubertově smrti, neznámým klerikem. Tento a další tři životopisy, pocházející od různých autorů před 15. stoletím, se nezmiňují o legendě zjevení se jelena s křížem mezi parožím; legendu vzpomíná teprve pátý životopis z 15. století, šestý z roku 1511 a sedmý z roku 1526. Jednotlivé životopisy se pochopitelně v některých údajích liší. Sám Hubertus - Hubert, šlechtic, lovec, biskup a patron myslivců, je u pramenech jmenován též Hugbert Hugibert, Hucbert či Hujprecht.

Římská nadvláda nad Galií - která zahrnovala tehdy nejen území nynější Francie, ale i přilehlých zemí na severovýchodě a východě a byla obývána keltskými kmeny - trvala do konce 5. století n. l. V roku 486 vítězí nad římskými vojsky Chlodvik z franckého rodu Meroveovců, prokazovaný v letech 481 až 511. Francké kmeny přicházejí do Galie z východu, z Germánie. Chlodvik zakládá franckou říši, stává se jejím prvním králem a v roce 496 přijímá křesťanství Po jeho smrti tři synové říši rozdělili na Austrasii (zahrnující východní oblasti), na Neustrii (zahrnující západní části) a Burgundsko (zahrnující jižní oblasti).

Hubert se narodil u rozmezí let 656 až 658, pravděpodobně 657 u Neustrii. Toto francké království se v tehdejší době rozkládalo mezi řekou Loirou, Bretaní, kanálem La Manehe a řekou Meusou ve východní Francii. Jeho otcem byl Bertrand, vévoda z Akvitánie (nynější Guyenne), krajiny v jihozápadní Francii v okolí Bordeaux, matkou Hugberga - Hucberna, sestra sv. Ody. Otec působil jako dvořan u krále Theodoricha III. a jeho majordoma Pipina z Heristalu, nejvyššího dvorského úředníka. Hubert tedy vyrůstal na královském dvoře, učil se rytířským dovednostem, zacházení se zbraní, jízdě na koni, lovu, čtení, psaní; osvojil si mravy tehdejší doby. Obvyklý byl ovšem ve dvorském prostředí život rozmařilý. Okolo roku 682 se Hubert oženil s Floribonou - Floribundou - Floribendou, dcerou Dagoberta, hraběte Lovaňského (Louvain - Leuven): Okolo roku 685 se jí narodil syn Floribert sama však po porodu zemřela. Do údobí let 685 až 688 se klade Hubertova konverze. Byla to ostatně doba postupující christianizace, doba rozmachu křesťanství u kdysi pohanské Galii, doba, ze které jsou známy konverze - tedy opuštění světského života a uchylování se k životu duchovnímu - i u jiných potomních svatých, např. Vilibrorda, Omera, Eloia.

Okolo roku 688 zemřel Hubertův otec Bertrand, Hubert však převedl nástupnická práva vévody akvitánského na své bratry, opustil královský dvůr, zřekl se světských radovánek a stáhl se do ústraní.

Hubert se uchýlil k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu, který mu byl rádcem a učitelem a po náležitém vzdělání se mu dostalo kněžského svěcení. V roce 709 nastoupil biskupské místo v diecézi Tongeren - Maastricht uprázdněné zavražděním Lamberta, později prohlášeného za svatého. Rozsáhlá diecéze se rozkládala mezi Bois le Duc (v nynějším Holandsku), Givetem (u nynější Francii) a Wiltzem (v nynějším Lucemburském velkovévodství). Její centrální část zaujímaly hornaté a lesnaté Ardenny; jejichž obyvatelstvo v té době ještě neopustilo pohanství. Hubert christianizuje kraj, káže slovo Boží, zakládá kláštery, buduje kostely a ještě za života se mu dostává přízviska apoštol Ardenn. V roce 721 ho papež Sergius I. jmenuje prvním biskupem v Liége - Lutychu. Zde také Hubert dne 30. 5. 727 umírá. Pochován byl v Lutychu v kostele sv. Petra, který založil. Již tehdy byly ostatky Hubertovy věřícími uctívány, aniž byl kanonizován.

Jeho syn a nástupce u lutyšském biskupství Floribert dal 3.11:744 hrob otevřít, Hubertovo tělo bylo nalezeno nezpráchnivělé a bylo přeneseno do nového sarkofágu. Při té příležitosti byl sepsán první Hubertův životopis. Církev zasvětila Hubertově památce právě zmíněný 3. listopad.

Potomní lutyšský biskup Walcand dal 30. září 826 ostatky sv. Huberta tohoto apoštola Ardenn - přenést do benediktinského kláštera Andage Andain, ležícího v centru Ardenn. Tamní vesnice se připomíná okolo roku 700. Beregisius, duchovní na dvoře Theodoricha III., založil tam klášter. V roce 811 se tam usadili benediktini od sv. Petra z Lutychu a vystavěli kostel: Přenesení ostatků sv. Huberta mělo zvýznamnit tuto církevní lokaci, ostatně stalo se tak na žádost kláštera samotného s odůvodněním "ubi religiosus honorarentur sororari" - že by tu ostatky lépe byly ctěny. Zde možno hledat první kořeny potomní svatohubertské legendy: Obyvatelstvo horských Ardenn, po celý středověk zaměstnáním převážně lovci, muselo uctívat a mít za patrona lovce, kterým ostatně Hubert i byl. Po přenesení ostatků dostalo místo název Saint Hubert; leží na jihu nynější Belgie.

Od 12. století odpočívaly ostatky sv. Huberta ve stříbrné pozlacené schráně na oltáři uprostřed kostela. V 16. století se však relikviář ztratil, pravděpodobně při vpádu Hugenotů v roce 1568. Od té doby bylo již několikrát po ostatcích marně pátráno.

Za francouzské revoluce byli mniši vyhnáni, klášter zrušen, budovy se staly národním majetkem a nadále sloužily státní správě. Kostel byl církví odkoupen zpět u roce 1808, právě předtím, než měl být stržen. Stal se kostelem farním. Již po staletí nazýván bazilikou, byl jí prohlášen až v roce 1927, u příležitosti velkých oslav k 1200letému výročí úmrtí sv. Huberta.

Svatohubertský kult je nerozlučně spjat s jelenem, který představuje od nepaměti dokonalý typ lovné zvěře a je nejcharakterističtějším představitelem evropské zvěře. Dodnes působí majestátně a ušlechtile a imponuje svým parožím. Trofej kapitálního jelena patří k nejvíce ceněným i u dnešního lovce. Posvátným a uctívaným zvířetem byl jelen již v pravěku: Naši předkové přisuzovali jelenu mnohé kouzelné vlastnosti, včetně léčitelských. Prvotní křesťanskou církví byl jelen přijat jako symbol světla, církve. Křesťanské legendy o posvátných jelenech, kteří přivedli pohany ke křesťanství, rozšířené téměř v celé Evropě - ostatně svědčící o oblibě lovu v tehdejší době - povýšily jelena nad ostatní zvířata a zahalily ho tajemstvím. V některých prvních křesťanských knihách se Kristus zjevuje jako jelen, který má stříbrné nebo zlaté paroží, jež samo svítí, nebo má světla na výsadách, nebo i kříž mezi parohy. Zobrazován byl jako desaterák k připomínce desatera božích přikázání. Ve středověku se jelen považoval za zvíře obdařené prorockou mocí, které oznamovalo existenci neznámých náboženských relikvií a určovalo místo jejich nálezu.

Zjevení jelena s křížem mezi parohy je zmiňováno v legendě o sv. Eustachovi, odehrávající se ve 2. století n. l. V legendě jde o potrestání lovce za přestoupení zákazu lovu ve sváteční den, vlastně však o potrestání za nemírné provozování lovu. Kajícímu se hříšníkovi se ovšem dostane milosrdenství. Do 7. století je - jak známo - vztahována obdobná legenda o sv. Hubertovi. Podstata legendy je zřejmá, zjevení se jelena s křížem mezi parohy, vlastně Krista či církve, symbolizuje setkání hříšníka s pravou vírou a jeho konverzi; jako nejvhodnější prostředí u lovce bylo samozřejmě zvoleno prostředí lovu.

Scéna vidění sv. Huberta je v legendě popisována následovně. - Při vášnivém lovu - zřejmě štvanici - na Velký pátek zjevil se Hubertovi jelen se zářícím krucifixem mezi parohy a promluvil takto: "Huberte, proč neustále hledáš a lovíš zvěř? Je už na čase, abys začal hledat, neboť Já jsem Pán a Bůh, který byl za Tebe a všechen lid ukřižovaný." "Pane Bože, již vícekrát jsem o Tobě slyšel, ale dodnes jsem v Tebe nevěřil a nectil Tě jako pravého Boha. Pověz, co chceš, abych učinil a ukaž mně cestu pravdy a Tvé vůle."~Huberte, musíš přemoci sám sebe; vezmi svůj kříž a následuj mě. Jdi k biskupovi Lambertovi do Maastrichtu: Bude tě učit a řekne ti, co musíš učinit, aby sis zasloužil život věčný."

V lidovém podání zůstalo místo zjevení dochováno: na pravé straně cesty La Roche - Saint Hubert, několik kilometrů před Saint Hubert: Co lidská pamět sahá, byl tu zřízen skromný památník, v roce 1906 nahrazený pěknou kaplí.

Při oblibě a vážnosti, jíž se u Hubertově době lovectví těšilo u šlechty, je jisté, že i Hubert, jako šlechtic, žijící u královského dvora, lov též provozoval. Nezmiňuje-li se některý životopisec o něm jako o lovci výslovně, není to ještě protidůkazem, neboť lze to vysvětlit tak, že za patrona myslivců byl prohlášen až po sepsání prvních životopisů a tito životopisci neměli důvod zvláště se zmiňovat o tom, že jako šlechtic činil totéž, co jiní činili. Historicky doložená Hubertova konverze byla legendou velmi působivě symbolizována právě scénou setkání s posvátným jelenem.

V 8. století, v době, kdy Hubert již zastával biskupský úřad, bylo v západní Evropě ještě mnoho pohanských obyčejů, i když např. zakladatel francké říše král Chlodvik přijal křesťanství již u roce 496. V hornatých a lesnatých Ardennách - a nejen tam - byla ještě stále uctívána bohyně Diana, zv. Arduina, jako vládkyně lesa, zvěře a lovu; její kult převzalo tamní obyvatelstvo od římanů. V Ardennách bylo obyčejem, že lovci jí každého roku obětovali svůj první úlovek.

Činili tak ještě v době Hubertova biskupování Při šíření křesťanství bylo nutno uctívání této pohanské bohyně odstranit. Kapitola, obsažená v Bollandistech, pojednávající o sv. Hubertovi jako o patronovi myslivců, uvádí: "Úctu k Hubertovi odvoditi možno z toho, že papež svatý řehoř III. (jehož pontifikát se připomíná v letech 731 - 741), zavedl ji aby nahradila úctu k pohanské bohyni Dianě, kterou uctívali Galové a zvláště obyvatelé Ardennští."A dále se v této kapitole praví."Bylo zvykem ustáleným u lovců ardennských, že prvotiny všeho druhu zvěře pokaždé dávány byly sv. Hubertovi, protože tento světec, nežli změnil oblek, tj. svěcení přijal umění lovu si hledíval. Proto od šlechty a lovců umění toto bývá provozováno v jeho jméně. To napsal kronikář na konci 11. století podle těch zpráv, jež ve století devátém byly zaznamenány. Odtud zapomenuta jest vzpomínka těch světců slavných, kteří kdysi jako patroni lovců oslavováni byli, jako např. sv. Eustach." Uctívání sv. Huberta šířilo se z Ardenn všemi směry, do Francie, Německa, posléze byl jeho kult přenesen koncem 17. století Františkem Antonínem hrabětem Sporckem i k nám.

Dále vypráví dotyčná kapitola v Bollandistech, že paž po nové časy vždy 3. listopadu sloužila se ke cti sv. Huberta slavná mše nejen v chrámech jemu zasvěcených, při které byli přítomni lovci a v některých krajinách i psi. Den ten pak stráven honbou a skončen hostinou". Konečně uvádí tato kapitola, že založena byla pod ochranou sv. Huberta lovecká bratrstva.

Ve francouzské a německé jazykové oblasti se dodnes slouží obvykle 3. listopadu slavnostní mše, provázená troubením na lesní rohy, za účasti myslivců v uniformách, kázání jsou nesena v duchu legendy o sv. Hubertovi a jsou zaměřena aktuálně na ochranu zvěře a přírody. Kostel je vyzdoben jelení, před oltář je přinesen na speciálních nosítkách ulovený jelen.

Ve městě svatohubertského kultu v Saint Hubert je tato mše, spojená s velkými oslavami, konána první neděli v září. Před průčelím kostela udílí kněz požehnání loveckým psům na ochranu proti vzteklině a jiným nemocem a loveckým dravcům. Žehná též tzv. svatohubertské zázračné chleby; to je dlouholetou tradicí, tyto chleby měly sloužit při požití k ochraně - prevenci proti napadení vzteklými psy. Z kynologického hlediska je významné, že ve zdejším klášteře byli kdysi chováni slavní svatohubertští psi - brakýři, pocházející z tzv. keltské braky (Canis segusius); jejich ušlechtilá krev se zachovala jednak v anglickém bloodhoundovi, jednak byli zpětně vyšlechtěni.

Celková stavba nynějšího kostela v Saint Hubert pochází z let 1526 až 1564, fasáda je z údobí okolo 1700, věže mají základy ze 13. století, nejstarší částí je krypta zbudovaná v 11. století. V interiéru kostela jsou četné svatohubertské památky. Při vstupu do baziliky vlevo od vchodu je umístěn monumentální obraz "Obrácení sv. Huberta" z roku 1847 od Lamberta Mathieu, ředitele lovaňské Akademie, vpravo od vchodu obraz "Svatý Hubert na modlitbách v Ardennském lese" od malíře historických pláten Maximiliána Gillarda z roku 1869. Chrámové lavice u kostelní lodi jsou zdobeny reliéfními dřevořezbami Wilhelma Evrarda z roku 1732 a předvádějí devět výjevů ze života sv. Huberta, včetně scény konverze. První oltář - z doby okolo 1640 - v pravé části boční lodi je zasvěcen sv. Hubertovi. Nese obraz jeho svěcení na biskupa, nad obrazem je světcova soška. V tabernákulu je uložena ostatková skříňka z roku 1873 s ostatky sv. Lamberta a sv. Floriberta a známé svatohubertské relikvie - klíč a štola.

Klíč sv. Huberta je ze zlata, neocenitelné hodnoty historické, vzácná náboženská památka a krásná práce umělecká. V prvních dobách křesťanství takovýto klíč papež uděloval biskupům, aby jej nosili zavěšený na krku jako odznak moci duchovního hodnostáře, dle slov Kristových "Petře, Tobě dám klíče. . ." (Mat. 16. 19.). Klíč má hlavici s kruhem k zavěšení, která je zdobena čtyřmi křížovými pásy s obrazy zvířat v polích mezi pásy jsou obrazy svatých, včetně sv. Petra. V hlavici klíče je kousek článku z jeho pout. Nožka klíče, zdobená Spasitelovým obrazem, má pod hlavicí tři poutka, její ozubí je prolomeno čtyřmi kříži o nestejných ramenech. Dle mytologie bohyně Diana také léčila lidi pokousané vzteklým psem. I to převzal sv. Hubert. Klášterní mniši v Saint Hubert skutečně vzteklinu léčili tím, že vypalovali ránu klíčem sv. Huberta, ovšem nikoliv tím originálním, nýbrž šlo o železný nástroj tvaru klíče s dřevěnou rukojetí, namísto ozubí byla rozšířená plocha. Po vypálení byla do rány vložena zlatá třáseň ze svatohubertské štoly. Váže se k ní legenda. Když byl Hubert svěcen na biskupa, scházela štola, tu sestoupil z nebe anděl a podal mu krásně protkávanou štolu se zlatými třásněmi na obou koncích. Na tehdejší dobu šlo o velmi vtipný zákrok - třáseň jednak udržovala vypálenou ránu otevřenou až k vyhnisání, tudíž působila jako drén, jednak skutečně je prokázáno, že zlato působí dezinfekčně. Na památku třásní se kdysi praktikoval v Německu zvyk, že majitelé velkých honiteb rozdávali před honem svým hostům krátké šňůrky červené barvy, které se nazývaly nitě sv. Huberta; přivazovaly se na kroužek u lovecké brašny a měly chránit před úrazem na honu.

V levé boční chrámové lodi je jako první umístěn čestný sarkofág sv. Huberta z kararského mramoru se světcovou ležící postavou, vynikající sochařské dílo Wilhelma Geefse z roku 1847. Mimo jiné je na bočních stěnách ztvárněna známá životní historie sv. Huberta.

V chrámové pokladnici je též uchován registr tzv. Svatohubertského bratrstva, jehož účelem je pěstování obzvláštní úcty k sv. Hubertovi. Podmínky pro přijetí jsou jednoduché - stačí dát se do registru zapsat. Povinností je každodenní modlitba k sv. Hubertovi, nošení jeho medailonku, přítomnost na mši a účast na sv. přijímání dne 3. listopadu a - alespoň jednou za život - vykonat pouť do Saint Hubert. členům se dostává zvláštní ochrany sv. Huberta, mají účast na záslužných činech všech spolubratrů, za zemřelé členy se koná v Saint Hubert každoročně zádušní mše, sv. Otec udělil bratrstvu mnoho odpustků.

Ve výtvarném umění - a svatohubertských zpodobnění je nepřehledné množství, mnohá jsou anonymní - je sv. Hubert zobrazován obvykle v loveckém oděvu, s koněm, smečkou psů, s jelenem s krucifixem; ten nebývá vždy desaterák. Zřídka je zobrazen v biskupském úboru, s berlou, s knihou, na které leží malý jelen s krucifixem nebo lovecký roh, nebo s jelenem u nohou. Výtvarně je sv. Hubert zpodobňován sochařsky monumentálně nebo komorně, z kamene nebo ze dřeva, malířsky na nástěnných nebo závěsných malbách, grafickými technikami, na nejrůznějších předmětech umělecko průmyslových i běžného užití. Uvedeme jen některá nejznámější výtvarná ztvárnění.

Nejstarší známé světcovo vyobrazení je na německém dřevorytu z 22. února 1507. Všechna předchozí výtvarná ztvárnění scény s posvátným jelenem se týkají sv. Eustacha, včetně tempery Antonia Pisanella z roku 1430 a známé mědirytiny Albrechta Dürera z roku 1498. Zmíněný dřevoryt je vlastně "mluvícím obrázkem" v tehdejší době analfabetismu; předvádí Sv. Huberta v loveckém úboru, scénu vidění, anděla se štolou, muže, jak drží v pravici svatohubertský chléb k ochraně před napadením vzteklými psy.

Další zobrazení, pocházející z ranného počátku 16. století, je např. dřevěný polychromovaný reliéf, předvádějící sv. Huberta jako biskupa z venkovského kostelíka v Leuscheid an der Sieg v Německu.

Z údobí renesance, z konce 16. století, pochází kamenný reliéf na portálu nad vchodem do kaple zámku Amboise na Loiře. Světec drží v pravici štolu, je doprovázen třemi svatohubertskými brakýři.

Renesanční flámský malíř Jan van de Street zvaný Stradanus (1523 1605), tvořící převážně lovecké výjevy, zpodobnil sv. Huberta jako lovce; obraz převedl do mědirytiny holandský mědirytec Philipp Galle (1537 1612).

Barokní olejomalba "Vidění sv. Huberta" z poloviny 18. století je dílem slezského malíře Franze Antona Palka (1717 - 1766).

Známý barokní tisk mezzotintu z desky 950 x 697 mm, nacházející se mimo jiné též na oltáři kaple v Kuksu, vytvořil německý malíř a rytec Georg Philipp I. Rugendas (1666 - 1742). Obsahuje též malá řádová pravidla loveckého řádu sv. Huberta, založeného F. A. hrabětem Sporckem. Z tvorby 19. století nutno připomenout olejomalbu Lamberta Mathieu (1804 - 1861) z roku 1846, nacházející se v Saint-hubertské bazilice. Z první poloviny 20. století připomínáme kresbu zakladatele české myslivecké ilustrace Václava Leo Anderleho (1859 - 1944) s názvem "Patron všech myslivců celého světa". Ztvárnění sv. Huberta ve druhé polovině 20: století na novodobých devocionálních obrázcích pařížské provenience předvádí světce jako lovce realisticky nebo moderně, nebo jako biskupa ve zcela zkratkovém pojetí.

Od roku 1993 vychází v časopise Myslivost seriál "Naše myslivecké památky". První jeho část byla věnována právě památkám spojeným se jménem sv. Huberta. Je až s podivem, kolik se jich v čechách a na Moravě zachovalo. čtenáři byli seznámeni s téměř 30 takovými pamětihodnostmi. Byly to např. kapličky zasvěcené mysliveckému patronovi, ať stojící samostatně či v interiérech, monumentální a intimní sochařské a řezbářské práce, fresky a malby, pomníky a památníčky. Stojí snad za zmínku, že nejstarší objekt, a sice kaplička zasvěcená sv. Hubertovi, je ve Starém Plese u Josefova; byla zbudována Františkem Antonínem hrabětem Sporckem v roce 1690: Přilehlý lovecký zámeček zmizel beze stopy. A právě zde se nabízí souvislost se Sporckovým svatohubertským řádem.

Kult sv. Huberta je stále živý nejen ve vysokém umění, ale též v umění lidovém, jak výtvarném, tak i slovesném. Zde, kromě vážných morálně naučných verzí svatohubertské legendy, se např. v Alsasku-Lotrinsku dodnes zpívá u mysliveckých kruzích rozverná písnička: "Hubert, běhaje za děvčaty a po lesích, byl bezbožník, ale jednoho dne složil jelenovi přísahu a zanechal vášní; jeho příkladu zůstaňte, přátelé, věrni; běhejte za jelenem a ne za sukní." Svatohubertská legenda vykonala pro řádné provozování myslivosti víc než příkazy či zákazy vrchnosti. Zvěř nejen lovit ale především o ni pečovat, přispívat k takovému stavu, ve kterém příroda a člověk si nebudou ubližovat, ale pomáhat, pochopit velikost přírody, a prožít svůj život ušlechtile - toť odkazy svatohubertské legendy.