MS Smilovice - Řeka
Myslivost Toulky přírodou Lovečtí psi Myslivecké zvyky
Myslivost - vraždění zvířátek?
V současné době je bohužel veřejnost velice ovlivněna médii. V televizi často vidíme, jak myslivec někomu zastřelí pejska, který se chtěl "jen proběhnout" za srnečkou, že se "opilí myslivci" každý podzim vyžívají "ve vraždění" nebohých zajíčků a opravdová "bomba", obzvlášť pro komerční televize, je postřelení člověka myslivcem. Z těchto utržkovitých a často i nepravdivých, nebo překroucených zpráv má veřejnost na myslivce samozřejmě negativní názor. Pojďme si povědět něco málo o historii a významu myslivosti, co se z medií těžko dozvíte.
Desatero naší myslivosti
- vidět myslivost jako součást přírodoochranářského dění,
- upřednostňovat zájmy přírody, zvěře a myslivosti před mnohdy sobeckými zájmy jednotlivců,
- usilovat o dosažení druhové, početní a kvalitativní harmonie rostlinných a živočišných společenstev na celém území naší vlasti,
- rozvíjet všechny "nevýrobní" formy myslivecké činnosti (kynologii, střelectví, kulturněosvětovou zájmovou činnost, apod.),
- usilovat o maximální vzdělanost, odbornost myslivců,
- využívat při této a další činnosti všech dostupných výsledků naší i zahraniční vědy a výzkumu včetně odborného mysliveckého školství,
- seznamovat s mysliveckými záměry všemi způsoby nemysliveckou veřejnost a zejména mládež,
- usilovat o spolupráci při plnění těchto našich cílů se všemi vrstvami našeho obyvatelstva, opírajíce se především o osvědčenou spolupráci s lesníky, zemědělci a rybáři i případně ochránci přírody,
- spolupracovat s mezinárodními mysliveckými, kynologickými a dalšími organizacemi včetně shodně zaměřených jednotlivých organizací zejména v sousedních státech,
- usilovat o přijetí takových právních norem, které budou mít pokrokovou perspektivu zejména z hlediska potřeb naší přírody, zvěře a myslivosti vědomi si toho, že cokoliv dobrého děláme pro zvěř, děláme i pro člověka.
Myslivost, lovectví a lesnictví (Josef Žalman, 1945 )
Ve veřejnosti bývá pojem myslivosti velmi často zaměňován s pojmem lovectví, ač v podstatě jde o dvě odlišné věci. Myslivec chová, hájí a ochraňuje zvěř, ovšem jen do určité míry s všeobecnými hospodářkými záměry, maje potřebné odborné znalosti (prokázané zkouškami na Lovecký lístek = 7 předmětů - Myslivecké mravy, zvyklosti a obyčeje; Myslivecká zoologie; Myslivecká péče o zvěř; Stopařství, lov a zužitkování zvěře; Lovecké střelectví; Myslivecká kynolologie; Práva a předpisy). Jeho snahy směřují k tomu, aby myslivost ani při svém pronikajícím významu etickém a estetiském nepozbývala svého charakteru hospodářského podnikání v oboru zemědělské produkce. Jako les má svoje obmytí a pole dobu žní, má myslivst své období lovu, představující mysliveckou sklizeň. Lovectví je závěrečným aktem mysliveckého počínání a výslednicí celoroční práce myslivcovy. Je proto jasné, že nemůže býti považován za myslivce, kdo pouze loví, kdo si obleče zelené punčochy a ozdobí svůj klobouček trofejí. K této hodnosti je zapotřebí mysliveckých odborných znalostí a mysliveckého jednání. V zájmu myslivosti a v zájmu dobrého jména českých myslivců a lovců je, aby pokud možno všichni lovci byli časem vychováni na řádné myslivce.
Že pojmy myslivost, myslivec, lesník a lovec nejsou v široké veřejnosti dostatečně ujasněny, zdá se býti odkazem minulosti. Novější poměry dosud nedovolily, aby se myslivost jako zvláštní hospodářská složka patřičně uplatnila a aby její etický význam byl dostatečně zvážen. V minulosti nebylo lesnictví, podobného dnešnímu, nýbrž pouze myslivost. Lesnictví se z ní vyvinulo během doby jako hospodářská nutnost. Snad nebylo v naší vlasti lesů, které by nebyli kdysi slyšely troubení milostných písní svých králů, statných jelenů a zvuků Halali, vyluzovaných z lesnic za slavnostních obřadností. Byly to doby rozkvětu a slávy české myslivosti, kdy myslivci mocní a na svou dobu věhlasní projížděli lesy, ale také řídívali i osudy lidské!
Všeobecné hospodářské i sociální poměry si vynutily pronikavé změny. Myslivost byla zatlačena na místo druhé a je dnes v lesnictví na místě hospodářsky podřadném, protože se stává podnikáním proti jiným těžbám méně výnosným, často i pasivním. Tohoto podcenění si rozhodně nezasluhuje!
Jisté vzácné druhy zvěře v českých a slovenských lesích představují dnes pouhé trosky minulosti a máme vážné obavy i o jejich zachování. Je to problém hospodářský.
Nutno přiznati, že v dnešních poměrech je obtížným problémem zachovati tyto některé byť jen trosky. Vzpomeňme na př. ušlechtilé tetřeví zvěře, koroptev polní a jiné. Tento úkol mohou převzíti pouze myslivci, myslivci pohotoví obětovati k účelům myslivosti značné pozemské statky, prospěchy, často i osobní pohodlí. Nedivme se, že myslivci jsou žárliví na propůjčování honosného titulu myslivec. Mluví za ně vykonaná práce pro myslivost, ozývají se i staré tradice.
Ani pojmy myslivec a lesník se dnes bohužel neztotožňují, alespoň ne vždy, ač lesník byl již při svém lesnickém studiu v myslivosti školen. Namnoze přinášejí zájmy jeho existence situaci, ve které musí své myslivecké cítění obětovati zájmům jiným. Dnes více než kdy jindy by mělo platiti staré pořekadlo: Kam nepřijde (rozuměj v lese) lesník, příjde myslivec! Zde prokazuje myslivost první službu lesu.
Dějinný vývoj československé myslivosti
V dávné době pokrývaly území naší vlasti z větší části hluboké hvozdy. Zbytek tvořila step porostlá travinami. Mírné podnebí střední Evropy a vhodné geografické podmínky vytvořily z naší vlasti krajinu s nejlepšími podmínkami pro rozvoj zvěře. Tím byl také dán první a základní předpoklad pro rozvoj lovectví a později myslivosti. Kromě zvěře, která se u nás dochovala až do dnešních dnů, žil u nás také zubr, tur, bobr a los. Během doby bylo bohatství naší zvěře rozmnoženo ještě dovezením cizí zvěře, jako např. daňka, muflona, divokého králíka, bažanta a ve 20. století i ondatry, která u nás brzy tak zdomácněla, že dnes tvoří nedílnou součást naší fauny.
Lov zůstával dlouhou dobu nejdůležitějším zdrojem životních potřeb člověka. V prvobytně pospolném společenském řádu proto lov nebyl výsadou, ale základním prostředkem k životu. Zvěř nepatřila nikomu a lovil ji každý.
Teprve rozklad prvobytně pospolného řádu, vznik soukromého vlastnictví a tříd omezil právo svobodného lovu. Byl výsadou, kterou si vládnoucí třída žárlivě střežila. Lov a zvláště později myslivost, vyžadoval ovšem i hodně práce. Tu obstarával námezdní lovčí (později myslivecký) personál.
Postavení myslivců z povolání, z nichž se později, kdy význam lesního hospodářství převážil význam myslivosti, stali lesníci, nebývalo záviděníhodné. Za feudalismu i kapitalismu byli často nuceni jako služebníci vládnoucí třídy stát na její straně proti lidu. Plat myslivců, při veškerém lesku jejich povolání, býval velmi malý.
První zákony týkající se myslivosti byly u nás vydány asi kolem roku 950 knížetem Boleslavem I. Do té doby spadá i jakási forma prvního sdružování myslivců, kteří podle vzoru ostatních řemesel byli usazováni do tzv. účelových obcí. O existenci těchto obcí, v nichž žil lovčí personál družinným způsobem, svědčí i zachované názvy některých obcí, jako např. Sokolov, Sokolnice, Jelniště, Lovčice a další. Rozmach řemesel ve městech si pak vynutil cechovní řízení, které k nám přinesli němečtí kolonisté.
Šlechta si ustavila vlastní lovecké družiny, jejichž některé členy usadila přímo v honitbách, aby tam pečovali o zvěř a chránili ji. To snad byl i jeden z důvodů, jenž bránil sdružování myslivců do vlastních cechů, třebaže myslivecké povolání bylo také řemeslem. Myslivecký personál se sice rekrutoval převážně z řad venkovského obyvatelstva, avšak ve srovnání s jeho sociálním postavením měl určité výsady, jako osvobození od roboty a propuštění z poddanství. Tyto výsady stavěli myslivce do těsnější závislosti na vrchnosti, která si je tak snažila zavazovat.
Pro poddané byla myslivost přítěží. Součástí roboty byla totiž i povinnost pomáhat vrchnosti při lovu. Přitom trpěla políčka prostého lidu, přes která se bezohledně hnávaly kavalkády jezdců při štvanicích a na jejichž úrodě i sama zvěř působila škody. Prostý lid směl lovit jedině velké šelmy: medvědy, vlky a rysy. Kožešina se ovšem musela odevzdávat pánovi.
V důsledku sociálního útisku se rozmáhalo pytláctví, za které byly ukládány kruté tělesné tresty, končící nezřídka i zmrzačením nebo smrtí trestaného. Nenávist poddaných vůči vrchnosti se pak přenášela i na ochránce myslivosti, kteří byli nuceni pytláky pronásledovat a zvěř před nimi chránit. K privilegované vrstvě však myslivci z povolání nikdy nepatřili a existenčně nebývali nijak zvlášť dobře zabezpečováni. Myslivci bývali také odváděni k vojenské službě jako ostatní venkovští poddaní. Z myslivců se někdy rekrutovaly celé pěší jednotky s označením "myslivci".
Své řemeslo museli myslivci dokonale ovládat a nároky, jež na ně byly kladeny, byly velmi vysoké. Své zkušenosti a znalosti získávali jeden od druhého, neboť nebylo škol ani písemných pomůcek. Myslivec musel stejně jako každý jiný řemeslník do učení. Po zkoušce před svým učitelem a svědky obdržel výuční list. Na rozdíl od jiných řemeslnických mistrů, příslušníků cechů, vyučený myslivec nebyl nikdy samostatným podnikatelem, ale zůstával vždy jen námezdní silou. Musela to být velká láska k přírodě a myslivosti, která vedla k tomu, že v mnoha rodech se myslivost stávala dědičným povoláním.
Rozvoj společenské dělby práce a rozvoj specializace zemědělství a lesnictví v 18. století vyvolaly potřebu prohlubit teoretické znalosti také v myslivosti. Myslivost se stala součástí zájmů i nejstaršího zemědělského a lesnického spolku, kterým byla "Společnost pro orbu a svobodné umění v Království českém", založená v květnu 1769 dvorním dekretem císařovny Marie Terezie.
Vydáním císařského patentu v roce 1786 bylo formálně uleveno v mysliveckých robotách a pán myslivosti (vrchnost) byl povinen hradit škody způsobené zemědělcům zvěří a honbou. Tento patent nebyl nikdy důsledně plněn a skutečnou úlevu zemědělcům nikdy nepřinesl. Jeho vydání však ovlivnilo činnost "Společnosti pro orbu a svobodné umění", a proto Josef II. vydal 1. října 1788 novou zakládací listinu a stanovy pro "Císařskou a královskou vlasteneckou společnost pro Království české", jak byl nyní tento spolek nazván. Na Moravě a ve Slezsku byla v roce 1770 založena "Zemědělská společnost". Úkolem těchto společností bylo odbornou poradenskou činností pomáhat zvelebovat mimo zemědělství a lesnictví také myslivost.
Do dalšího vývoje života českého i slovenského národa, zejména do zemědělství, bouřlivě zasáhlo lidové hnutí za zrušení roboty. V 19. století se revoluční vlny dotkly i myslivosti.
Císařským patentem ze dne 7. března 1849 přestala být myslivost výsadním právem šlechty a přenesla se na vlastníky půdy. Patent určoval, že vlastník 115 ha souvislých pozemků může na nich samostatně provozovat myslivost. Obdobně přešlo právo myslivosti na pozemky občanů sdružených na území jedné katastrální obce jako základ společenstevních honiteb. Tímto patentem byl učiněn částečný průlom do feudálních výsad.
V říjnu 1918 zanikla rakousko-uherská monarchie. V samotatné Československé republice se ujala moci buržoazie. Nelze se proto divit, že i myslivost zůstala v rukou buržoazie. Dělník myslivost provozovat nemohl nejen pro své špatné socialní postavení, ale i proto, že tehdejší zákon o myslivosti nepřipouštěl, aby byl vydán lovecký (honební) lístek "dělníkům pracujícím za mzdu denní nebo týdenní".
V předmnichovské ČSR bylo myslivecké zákonodárství velmi roztříštěné. V Čechách platil zákon z roku 1866, na Moravě z roku 1875 a 1912, ve Slezsku z roku 1877, na Slovensku a Podkarpatské Rusi zákony z roku 1871 a 1883. Po tragickém Mnichovu v r. 1933 a okupaci Československa hitlerovským Německem v r. 1939 rozhodovali o české myslivosti okupanti a přizpůsobili její řízení organizační struktuře nacistického Německa. Bylo vydáno tzv. protektorátní vládní nařízení o myslivosti č. 127 a 128 z 31.3. 1941.
Po skončení II.světové války, v prvních dnech po osvobození Československa, byl vydán kromě jiných dekret o konfiskaci půdy Němců, zrádců a kolaborantů, který zabezpečoval plnění Košického vládního programu a má historický význam i pro zlidovění myslivosti. Prováděnou pozemkovou reformu v letech 1945-1949 se dostává půda těm, kteří na ní pracují, tj. drobným a středním zemědělcům, bezzemkům a deputátníkům. Cíle vytyčené programem pozemkové reformy vyvolaly velký ohlas mezi myslivci, neboť šlo i o právo myslivosti, které úzce souviselo s vlastnictvím půdy.
Významným historickým dokumentem je tzv. Hradecký program, který navazoval na předešlé etapy pozemkové reformy a prohluboval zásady šesti zemědělských zákonů z roku 1946. Jedním z těchto navrhovaných zákonů byl také zákon o myslivosti, který ministerstvo zemědělství předložilo k široké diskuzi. V celostátní diskuzi byla zdůrazněna nutnost zrušit vládní nařízení č. 127 a 128 z 31.3. 1941, které bylo cizí zásadám lidově demokratického zřízení.
Zákon č.225/1947 Sb. o myslivosti ze dne 18. 12. 1947 vstoupil v platnost dnem 1. ledna 1948. V porovnání s dřívějšími platnými normami byl tento zákon velmi pokrokový. Individuální zájmy museli ustoupit lidové - kolektivní myslivosti. Právo myslivosti mohli vykonávat jen vlastníci honiteb o výměře nad 200 ha nebo myslivecké společnosti - kolektivy, které si honitbu najímaly. Právo myslivosti bylo však i nadále spojeno s vlastnictvím půdy. Honební pozemky jednoho majitele, pokud měly souvislou výměru alespoň 200 ha, tvořily tzv. honitbu vlastní, honební pozemky menší patřící více majitelům, tvořily v rámci katastru tzv. honitbu společenstevní, pokud výměra všech takových souvislých pozemků činila alespoň 150 ha.
Vydáním socialistické ústavy v r.1960 byla dovršena socialistická výstavba v našem státě. Plným uplatněním velkoplošného hospodaření, řízeného socialistickými zemědělskými organizacemi, byly také splněny podmínky pro socializaci myslivosti. Zákon o myslivosti č. 225 z roku 1947 spolu s předpisy o revizi první pozemkové reformy již splnil svůj úkol v rozvoji československé myslivosti, a proto byl v roce 1962 nahrazen zákonem novým.
Nový zákon o myslivosti č.23/1962 Sb. odloučil poprvé právo myslivosti od vlastnictví půdy, pro ustanovení honiteb stanovil směrnice zajišťující lepší podmínky pro chov a řádné myslivecké hospodaření vůbec. Československému mysliveckému svazu (dnes ČMMJ) nový zákon přiznal přímou účast na řízení myslivosti. V zájmu dodržování socialistické zákonnosti v myslivosti posílil nový zákon pravomoc okresních národních výborů. Vydáním nového zákona o myslivosti byl zajištěn nástup do další etapy rozvoje myslivosti v ČSSR.
Myslivost v současnosti
V současné době myslivost navazuje na staleté tradice a zvyky vybudované našimi předky. Musí se však neustále přizpůsobovat moderní době. Příroda se postupně změnila v kulturní krajinu obhospodařovanou člověkem. Bohužel každým dnem díky lidskému hospodaření zmizí z planety jeden živočišný druh. V naší přírodě během 20. století téměř vymizeli původní velcí predátoři jako např. vlk, medvěd a rys. Kritická situace nastala také u drobné zvěře jako je např. koroptev, křepelka, bažant a nyní je to i zajíc. Vše se dělo hlavně díky velkoplošnému zemědělskému hospodaření. S ním je spojené používání umělých hnojiv a pesticidů v nerozvážné míře, výkonné a rychlé mechanizační prostředky a především ignorace všech živočichů v zájmu maximálního zisku. Naopak se u nás začala objevovat řada nepůvodních zavlečených druhů jako např. mýval severní, psík mývalovitý, norek americký, nebo nutrie říční.
Dnešní myslivec se tedy snaží udržet rovnováhu v přírodě a udržuje rovnoměrný stav zvěře v kulturní krajině. Činí tak průběrným lovem zvěře (loví slabší a nemocné kusy), která v honitbě překračuje normovaný kmenový stav (stav zvěře v konkrétní honitbě kdy tato zvěř nepáchá příliš velké škody na lidském hospodaření s krajinou), nebo naopak se pokouší chovat a vypouštět do přírody drobnou zvěř, která již téměř vymizela. Snaží se tedy nahradit roli přirozeného predátora a zanechávat v přírodě pouze nejsilnější kusy zvěře. Bohužel má myslivec v dnešní době mnoho pomocníků, kteří si "k odlovu" nevybírají slabé a nemocné kusy zvěře. Jsou jimi především auta a moderní zemědělská technika. Dále se připojují toulaví psi a kočky, které dokáží dokonale zlikvidovat mladou populaci zaječí a bažantí zvěře.
Co říci na závěr? Myslivost se v současné době řídí zákonem o myslivosti č. 449/2001 Sb. Podle tohoto zákona je zvěř stále národním bohatstvím. Chovejme se tedy všichni k naší přírodě ohleduplně, ať nemusíme svým dětem mnohé živočichy ukazovat pouze z obrázků starých knížek!