MS Smilovice - Řeka

Jelen evropský (Cervus elephus)

řád:	sudokopytníci
podřád:	přežvýkavci
čeleď:	jelenovití
rod:	jelen
druh:	jelen evropský

Za oblast, kde se vyvíjeli předchůdci jelení zvěře, je nutno považovat střední Asii. Odtud se rozšiřovala dvěma směry, na východ a na západ. Postupným vývojem se pak rod jelenů rozšířil po celé Evropě, Asii a Severní Americe. V Evropě je hlavním představitelem jelenů jelen evropský, v Asii jelen maral a v Severní Americe jelen wapiti. V Evropě se během vývoje vytvořilo několik geografických forem jelení zvěře, které bývají označovány buď jako geografické rasy, nebo jako poddruhy.

Jelení zvěř je původní středoevropskou zvěří a vyskytuje se již od pradávna na celém území naší republiky. Nejvhodnějším životním prostředím jelení zvěře jsou rozsáhlé komplexy smíšených lesů obklopené pastvinami. Jelení zvěř patří mezi konzumenty smíšené potravy a v takových podmínkách může nalézt dostatek klidu a přirozené potravy, zejména pastevních možností.

Jelení zvěři se v běžné myslivecké mluvě většinou říká zvěř vysoká, nebo jenom vysoká. Někdy se mluví též o zvěři červené a o zvěři královské. Samec jelení zvěře se nazývá jelen. Samičí zvěři a mláďatům se říká zvěř holá. Mláďata obojího pohlaví jsou kolouši, a to do doby, než se dá poznat pohlaví. Pak se používá až do věku jednoho roku pro samčího koloucha název jelínek a pro samičího koloucha název laňka. Ve věku od jednoho do dvou let se nazývá samec špičák a stejně stará samice čiplenka. Pak se z čiplenky stává mladá laň. Samičí kus jelení zvěře se od dvou let nazývá laň.

Mívá tyto přívlastky: mladá laň, stará laň, plná laň, v době březosti, kojící laň a vodící laň, v době, kdy vodí koloucha. Jelen starší dvou let se někdy označuje podle paroží, které nosí, takže hovoříme o jelenu s prvním, druhým, třetím (atd.) parožím. Je nutno si uvědomit, že jelen s prvním parožím je vlastně dvouletý, jelen s druhým parožím tříletý atd. Běžnější je označování jelenů podle tvaru či typu paroží. Pak jde o šesteráka, desateráka, korunového jelena atd.

Jelení zvěř přebarvuje dvakrát v roce. Zimní, delší, hustší a teplejší srst vyměňuje za kratší, řidší, letní srst a naopak. Jarní přebarvování probíhá od konce dubna do začátku června a podzimní přebarvování od září do října. Starší zvěř obojího pohlaví ukončuje jarní a podzimní přebarvování o něco později než mladá zvěř. V letní srsti převládá červenohnědá, v zimní srsti šedohnědá barva. Nejtmavěji bývá zbarven hřbet a vnější strany běhů, nejsvětleji břicho a vnitřní strany běhů. Kolouši mají výrazné bílé skvrny. Ztrácejí je na podzim, při první výměně srsti. Váha a výška jelení zvěře značně kolísá. Závisí nejen na věku a tělesné vyspělosti zvěře a na tom, zda jde o samce či samici, ale rovněž na individuální dispozici jedinců a na lokalitě, z které zvěř pochází. Délka těla jelena se uvádí v rozmezích od 190 do 245 cm a výška v kohoutku od 120 do 150 cm. Váha jelenů se pohybuje od 80 do 250 kg, u laní zhruba od 40 do 90 kg a u kolouchů od 25 do 40 kg. Dolní limity platí pro menší a lehčí západoevropskou formu jelení zvěře, horní pro východoevropskou (karpatskou) formu.

Jezevec lesní (Meles meles)

řád:	šelmy
čeleď:	lasicovité
rod:	jezevec
druh:	jezevec lesní

Žije v celé Evropě, ve východní a střední Asii a na Sibiři. U nás se s ním setkáváme téměř všude. Nejlépe mu vyhovují teplejší oblasti, kde se střídají lesy a pole. Vede velmi skrytý způsob života a je zvířetem s noční aktivitou. Jeho hrubá a štětinatá srst je šedožlutá a konce chlupů jsou bílé a černé. Typická pro jezevce je dlouhá, zašpičatělá bílá hlava, která má po stranách přes světla dva podélné černé pruhy. Tělo jezevce je uzpůsobeno k hrabání, krátké silné běhy jsou opatřeny silnými drápy. Tlapy jezevce jsou široké a ve stopě se otiskují i dlouhé drápy. Lebka jezevce je čistě kuní, plochá, s chrupem, který ukazuje, že jde o všežravce. Zadní stoličky jsou ploché a uzpůsobené ke zpracování rostlinné potravy.

Jezevec měří se štětcem (ohonem) až 100 cm. Štětec je dlouhý 15 až 20 cm. Na podzim, před zimním klidem, váží jezevec 15 až 16 kg, na jaře jen 6 až 8 kg. Samec se neliší od samice ani ve zbarvení, ani ve velikosti. Jezevec má nad řitním otvorem silně vyvinuté párovité pachové žlázy. Jejich obsah je pouze polotekutý a nemůže být vystřikován. Žlázy mají proto význam spíše jako značkovací zařízení. Jezevci v našich podmínkách uléhají k zimnímu klidu, nikoli tedy k pravému zimnímu spánku. Spánek bývá často přerušován, což nám dokazují stopy na sněhu. Zimní klid trvá asi od listopadu do března; za teplých zim je mnohem kratší. Jezevci v jižních oblastech zimní klid nedodržují.

Jezevci žijí samotářsky v brlozích s několika norami a centrálním kotlem dosti hluboko pod zemí. Často přejímají nory od lišek, nejraději však vyhledávají dutiny ve skalnatém terénu. Přespává ve své noře, výjimku udělá pouze v době páření. Chrutí jezevců je dosti složité. U jezevce totiž existuje latence ve vývoji zárodku. tzv. utajená březivost, trvající asi pět měsíců. Existují pak také dosti značné rozdíly v době páření mladých a starších jedinců. Dnešní názor je takový, že u starších jedinců dochází k páření v květnu až srpnu. Celková doba oplodnění, včetně doby latence, je 200 až 300 dnů. Vlastní vývoj zárodku trvá 8 až 10 týdnů. Mladí jedinci se v první říji páří v lednu až v dubnu. Mláďata se rodí v březnu až v dubnu v pečlivě vystlaném doupěti a v počtu 3 až 5. Jsou holá a asi měsíc nevidí.

Matka je kojí a velmi pečlivě opatruje. Mláďata se osamostatňují asi v červenci, rodinnou noru však používají až do období zimního klidu. O výchovu mláďat se stará pouze matka. Potrava jezevce je velmi pestrá. Je živočišná i rostlinná. Živočišnou složku tvoři zejména drobní a snadno dosažitelní živočichové, např. hlemýždi, žáby, hadi, brouci, housenky, larvy, myši, hraboši, vejce ptáků a čerstvé padliny zvěře. Rostlinná složka se skládá z veškerých plodů, semen, ovoce, obilí, kukuřice apod. Jezevec je tedy všežravec.

V období vyvádění mláďat může sice způsobit škody na lovné zvěři zvláště v intenzivnějších mysliveckých oblastech, avšak není vyhraněným specialistou na tento způsob obživy.

Kuna lesní (Martes martes)

řád:	šelmy
čeleď:	lasicovité
rod:	kuna
druh:	kuna lesní, kuna skalní

Kuna lesní je rozšířena po celé Evropě, od Skandinávie až po severní Itálii, dále ve východní části Ruska až po Sibiř. Žije také na Kavkaze a v Malé Asii. U nás se s ní setkáváme všude, kde jsou rozsáhlejší lesní komplexy. Kožich kuny lesní je tmavohnědý, bez šedého nádechu, na hrdle má světlou skvrnu. Tato skvrna, označovaná jako náprsenka, je zpravidla žlutá. Nesahá až na běhy, a proto není dole rozdvojená. Chodidla kuny lesní jsou porostlé hustou srstí, na rozdíl od skoro holých chodidel kuny skalní.

Kuna lesní má tělo 45 až 55 cm dlouhé, oháňku 25 až 30 cm dlouhou a váží až 1,6 kg. V našich vědomostech o rozmnožování kuny lesní bylo donedávna ještě mnoho nevyjasněného. Myslelo se, že doba páření spadá do ledna a února a mluvilo se o dvou vrzích v roce. Pak se poznalo, že se kuny páří v červenci až srpnu a že oplozené vajíčko zůstává v klidu (opět případ utajené březivosti jako např. u srny a jezevčice) až do příštího jara, zhruba 200 dní. Vlastní vývoj zárodku trvá asi 8 až 10 týdnů. V dubnu až v květnu vrhá samice 2 až 6 slepých mláďat. Matka je kojí asi dva měsíce, z toho více jak polovinu jsou slepá. Pak mláďata opouštějí hnízdo a žijí společně s matkou až do léta. Existence kuny lesní je vázána na les. Na stromech přes den odpočívá, a to v opuštěných hnízdech ptáků nebo v dutinách, výborně po stromech šplhá a skáče z jednoho stromu na druhý, často na značné vzdálenosti. Vyhýbá se lidským obydlím a jakýmkoliv stavbám.

Potrava kuny je značně pestrá, převážně živočišného původu. Živí se téměř vším, čeho se může zmocnit. Jsou to myši, brouci, ptáci, plši, veverky, sluky, mladí zajíci, někdy i ježci, a na rozdíl od kuny skalní i velcí ptáci. Kuna má ve značné oblibě i rostlinnou potravu, hlavně plody a ovoce, jako hrušky, jablka, švestky, borůvky, maliny, brusinky a jeřabiny. Zbytky této potravy nalézáme velmi často v jejím trusu. Novější poznatky popírají, že kuna lesní (i ostatní lasicovití) je krvelačnou šelmou, která ráda vysává své oběti krev. Mnohem raději si pochutnává na mozku a vnitřnostech. Krví ovšem nepohrdne. Kuny spotřebují hodně potravy, a proto zaútočí na vše, co jim přijde do cesty a na co stačí. Nespotřebovanou kořist si odnášejí a ukládají ve skrýších.

Kuna skalní je rozšířená od západní Evropy přes Ukrajinu a Krym až po Mandžusko a kromě toho se vyskytuje také v Malé a Střední Asii. U nás je rozšířená v celé oblasti státu, vystupuje až do nejvyšších hor. Na rozdíl od kuny lesní vyhledává spíše otevřené volné krajiny a žije s oblibou v blízkosti lidských sídel, ve stodolách, stozích, v kamenných zdech, v půdních prostorách zámků, ve zdivu starých hradů, v kamenných lomech, ve skalách, v hromadě dřeva nebo v dutém stromě. Je velmi podobná kuně lesní, ale při stejných rozměrech těla dosahuje hmotnosti okolo 2 kg.

Lasice hranostaj (Mustela erminea)

řád:	šelmy
čeleď:	lasicovité
rod:	lasice
druh:	lasice hranostaj, lasice kolčava

Lasice hranostaj je větší než lasice kolčava. Žije téměř v celé oblasti severní polokoule, ve všech zeměpisných a výškových polohách, mimo ty nejextrémnější. U nás se s ní setkáváme všude, kde žijí hraboši a myši. Tito hlodavci jsou její hlavní potravou. Barva hranostají letní srsti se výrazně liší od zimní, což v takovém měřítku je u našich šelem dost vzácný jev. Letní kožíšek je skořicově až rezavě hnědý, břicho světlejší, konec proutku černý. Zimní kožíšek bývá celý bílý, pouze konec proutku zůstává černý.

Hranostaj má štíhlé, až hadovité tělo, jak uvádějí někteří autoři, které mu umožňuje prolézat i velmi malé díry. Jeho tělo bývá dlouhé 25 až 30 cm, proutek 10 až 13 cm. Samice všech lasic jsou podstatně menší a kratší než samci, ale barevné rozdíly srsti neexistují.

Celkový proces rozmnožování u většiny lasicovitých je v některých bodech ještě nevyjasněný. Hlavní dobou páření hranostajů je asi srpen až září a pravidelnou dobou vrhů duben až květen. Dochází tedy k utajené době březosti, trvající 210 až 240 dnů. Oplozené vajíčko se začne vyvíjet až v předjarních měsících příštího roku. Tento dost složitý jev je komplikovaný ještě tím, že hranostaj může mít mláďata i v pozdním létě. Tento jev, právě tak jako počet mláďat v jednom vrhu, je s největší pravděpodobností úzce závislý na počtu hrabošů a myší. Normálně má hranostaj 3 až 4 mláďata, avšak v době, kdy je hrabošů a myší hodně, mívá 12 až 13 mláďat v jednom vrhu. Někteří autoři připouštějí, že na pohlavní aktivitu lasic mohou mít vliv pohlavní hormony myšovitých, a že by tedy mohlo jít o superfoetaci, tj. o oplození samice, která již nosí v sobě zárodky. Samice vrhá mláďata v dobře vystlaném a ukrytém hnízdě. Mláďata vidí asi po 10 dnech a po 3 měsících jsou pohlavně dospělá.

Hranostaj není výlučně nočním lovcem. Na klidných místech loví i za dne. Můžeme ho proto spatřit, jak čile a systematicky prohledává veškeré díry, skuliny, hromady dřeva, kamení a podobná místa a hledá potravu. Jako pro všechny lasice je pro něho typický pohyb poskokem; neumí normálně chodit. Jeho hlavní potravou jsou jak už bylo řečeno myšovití hlodavci. Je na ně jako ostatní lasice úzce potravně specializován. To mu však nebrání, aby se nevrhal na všechno, co mu přijde do cesty a na co si troufá. A jeho troufalost je dosti značná. Nezastaví se ani před dospělým zajícem. Chytá a usmrcuje více kořisti, než může spotřebovat, nedělá si však zásoby potravy jako např. kuna a tchoř.

Lasice kolčava žije na celé evropské pevnině. Její velikost je velmi variabilní, samečci mají tělo dlouhé od 25 do 35 cm i s proutkem a samička je dlouhá od 20 do 30 cm. Variabilita ve velikosti je dána prostředím, ve kterém lasice žije, a množstvím potravy. Kožíšek lasice kolčavy je podobný letnímu šatu hranostaje.

Je skořicově rezavohnědý až žlutohnědý se světlejším spodkem. Konec proutku je vždy hnědý, což je dobrý rozlišovací znak od hranostaje v letním šatě. U horních pysků mívá tmavou skvrnu. Kolčava většinou nepřebarvuje do zimního bílého šatu, avšak existují i výjimky. Dříve žila tato lasice téměř všude. Bohužel v současné době se s ní setkáváme pouze náhodně. Její značný úbytek zřejmě způsobilo velkoplošné aplikování pesticidů, hnojiv a v neposlední řadě trávení myší, které tvoří hlavní složku její potravy. Kolčavy jsou velmi čilé, bystré a pohyblivé, dobře lezou na stromy nebo na zdi a umějí i dobře plavat. Ocitnou-li se v nebezpečí, vylučují z pachových žláz nepříjemně páchnoucí sekret. O rozmnožování a pohlavním životě platí přibližně totéž co u hranostaje. Jako u většiny lasicovitých i zde je ještě řada nejasností.

Liška obecná (Vulpes vulpes)

řád:	šelmy
čeleď:	psovité
rod:	liška
druh:	liška obecná

Liška obecná obývá celou Evropu, střední a severní Asii a Severní Ameriku. U nás žije téměř všude a patří k nejrozšířenějším středně velkým šelmám. Zbarvení lišek je tak proměnlivé, že nenalezneme dvě lišky úplně stejně zbarvené. Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nijak markantně. Stavbou těla a lebky se liška neliší od slabšího psa. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg. Maximální váha múže přesáhnout i 12 kg. Ke kaňkování dochází zpravidla v lednu a v únoru. V té době se o jednu lišku uchází několik samcú a toto soupeření bývá doprovázeno zápasy. Vlastní páření se odbývá většinou uvnitř nory většinou v lese, málokdy na otevřené ploše nebo v polích.

V době kaňkování se lišky ozývají protáhlým chraptivým štěkotem, skolením. Názor na dobu březosti není jednotný. Udává se, že probíhá v rozmezí 50 až 52 nebo 52 až 56 dnů. Mláďata se rodí slepá a pokrytá vlnitou šedočernou srstí. Prohlédnou asi za 14 dní a asi do třech týdnů jsou závislá na matčině mléce.

Masitou potravu začínají přijímat, když se jim zpevní chrup. Liška je starostlivá máma, chce dát svým dětem co jim patří, a tak shání, kde se co dá. Padne při tom i nějaký ten zajíček nebo srnče a sem tam i obyvatel kurníku. Zhruba po měsíci vycházejí liščata před noru a hrají si tam. Asi ve 4. měsíci se jim vyměňuje chrup. I tehdy zůstávají ještě společně s matkou a přespávají většinou v rodinné noře. Hrozí-li nebezpečí, matka je přenáší nebo odvádí do jiné nory. Rodina se rozchází až ke konci léta. Mladé lišky dospívají asi v 10. měsíci života. Potrava lišek byla v poslední době znovu zkoumána a došlo se k závěru, že lišky nejsou tak škodlivé, jak se myslelo. Liška se živí převážně hraboši, myšmi a je-li jich dostatek, ničeho jiného si nevšímá. Sbírá rovněž brouky, dešťovky a měkkýše. Nepohrdne ani rostlinnou potravou, jako malinami, borůvkami, brusinkami, jahodami, jeřabinami, jablky, hruškami a hrozny. Prospívá odstraňováním zdechlin. Je pochopitelné, že se v její potravě vyskytuje také užitková zvěř, ale po většinu roku nikoliv v takovém množství, aby tato složka potravy převažovala nad ostatními.

Výjimku tvoří jen období, v němž dospívají mláďata, jak jsme si už řekli. Lišky trpí prašivinou a bohužel i vzteklinou. Proto je nyní prováděna celoplošná vakcinace proti této chorobě.

Medvěd hnědý (Ursus arctos)

řád:	šelmy
čeleď:	medvědovití
rod:	medvěd
druh:	medvěd hnědý

V současné době se počet volně žijících medvědů hnědých odhaduje na 200 000 jedinců. Největší populace žijí v Rusku (120 000 jedinců), Spojených státech (32 500 jedinců) a Kanadě (21 750 jedinců). V Evropě žije zhruba 14 000 jedinců v desíti oddělených populacích, od západního Španělska po východní Rusko a od severní Skandinávie po jižní Rumunsko a Bulharsko. Chybí na Britských ostrovech a ve Skandinávii a Francii je kriticky ohrožený, velice nízký počet volně žijících jedinců byl zaznamenán ve střední Evropě. Karpatské populace medvěda hnědého jsou nejpočetnější v evropské části Ruska, kde žije 4 500 až 5 000 jedinců. Široké oblasti výskytu odpovídá rozdílné zbarvení této zvěře.

Jejich houně mohou být světle hnědé až úplně černé, a mohou mít šedý až stříbřitý nádech. Rozdíly mezi pohlavími nejsou na první pohled patrné. Uvádí se, že medvědice má plošší čelo než medvěd.

Medvěd měří 150 až 210 cm a váží 150 až 300 kg. Zavalité tělo nesou silné běhy, zakončené pětiprstými tlapami se silnými drápy. Chodidlo je holé a otiskuje se do stopy celé. Ze smyslů vyniká čich a sluch; zrak je slabší. Medvěd se může dožít až 50 let. Umí vyvinout velkou rychlost, výborně plave a leze vysoko na stromy, zvláště mladší jedinci. Má velkou sílu, takže zaútočí i na dobytek a vyvrací či rozbíjí stromy, ve kterých se skrývá nějaká lákavá potrava.

Medvěd je téměř všežravec. Jeho potravu tvoří např. zelená tráva, kůra stromů, pupeny, letorosty, nejrůznější lesní plody, zvláště maliny a borůvky, včelí med, nejrůznější potravy, brouci a mravenčí kukly a mršiny uhynulých zvířat. Větší zvěř loví záměrně jen málokdy. Někteří jedinci se však specializují na pastvící se ovce a skot a přepadávají je. Medvěd vyhledává také žaludy, bukvice, kukuřici a švestky. Jelení, srnčí a černá zvěř obyčejně reaguje na přítomnost medvěda v honitbě dosti nepříznivě, tím, že honitbu opouští. Přijde-li medvěd na říjiště nebo do jeho blízkosti v době říje, říje se okamžitě přeruší. Medvědi žijící u nás se ukládají ke konci listopadu a během prosince k zimnímu klidu. Není to zimní spánek v pravém smyslu slova, protože čas od času ze svého brlohu, který si zřizuje pod vývraty, ve skalních děrách nebo i v kosodřevině vylézá. Definitivně přerušuje zimní klid v únoru až březnu.

Názor na dobu páření není jednotný. Uvádí se jednak doba od května do července, jednak od července do srpna. Druhé tvrzení se zdá být věrohodnější, a to vzhledem k době březosti, která trvá 196 dnů, a vzhledem ke kladení, které probíhá převážně v únoru (v zimním doupěti). Medvědice vrhá většinou dvě, zřídka tři nebo i více mláďat. Mláďata jsou při narození 20 až 25 cm veliká a po 30 dnů slepá. Matka je kojí tři měsíce. Pohlavní dospělosti dosahují mladí medvědi kolem 4. roku života. Asi do věku dvou let mívají zpravidla pod hrdlem bílý pruh. Medvěd je v přírodě absolutním vládcem, nemá přirozené nepřátele. Snad jen silný kňour se mu odváží postavit na odpor. Před lidmi prchá, pouze vodící medvědice, domnívá-li se, že její potomstvo je ohroženo, napadne i člověka.

Ondatra pižmová (Ondatra zibethica)

řád:	hlodavci
čeleď:	myšovití
podčeleď:	hrabošovití
rod:	ondatra

Jejím domovem je Severní Amerika a Kanada. K nám bylo dovezeno několik exemplářů těsně po roce 1900 a vypuštěno u Dobříše. Ondatry se velmi rychle přizpůsobily novému životnímu prostředí a brzy se odtud rozšířily do celé Evropy a pak i do euroasijské oblasti. K tomu je třeba dodat, že Rusové urychlili později šíření ondater ve svých honitbách tím, že v nich několikrát vypustili novou zvěř. Evropské ondatry však pocházejí z těch několika párů severoamerických ondater, které byly vypuštěny na Dobříšsku.

Zbarvení evropských ondater je v celku jednotné, a to i u samců a samic. Na hřbetě jsou tmavší než na spodní části těla. Způsobují to tmavší pesíky vyčnívající ze základní rezavě hnědé srsti. Nejtmavší bývá hlava. Ocas ondatry je ze stran zploštělý a lysý. Přední končetiny jsou kratší než zadní a obojí mají po pěti prstech spojených náznakem plovací blány. Tělo ondatry bývá až 37 cm dlouhé a ocas může měřit až 20 cm. Většina ondater váží kolem 1 kg, těžší jedinci i 1,5 kg.

Rozmnožovací schopnost ondater je velmi značná. Začínají se pářit brzy na jaře, většinou v březnu, a mohou mít do roka až čtyři pokolení. Doba březosti trvá 21-28 dnů. Nejčastěji se rodí 6 až 8 mláďat. Zprvu jsou holá a slepá a matka je kojí 3-4 týdny. Asi po 20 dnech začínají přijímat zelenou potravu. Po třech až čtyřech měsících jsou již samostatná; pohlavně dospívají v 5.- 8. měsíci. Ondatry jsou vázány na vodu. Živí se převážně rostlinnou potravou a jen příležitostně seberou raka, škebli, leklou či nemocnou rybu nebo rybí plůdek.

Někdy při stavbě svých nor poškozují zemní hráze rybníků nebo nadělají škody na hnízdech vodních ptáků. Ondatra byla dříve velmi hojná a byla považována za naše nejdůležitější volně žijící kožešinové zvíře. V posledním desetiletí však její stavy povážlivě klesly a zaslouží si spíše ochranu.

Prase divoké (Sus scrofa)

řád:	sudokopytníci
podřád:	nepřežvýkavci
čeleď:	prasatovití
rod:	prase

Rozlišují se ještě dva poddruhy, a to prase divoké středoevropské (Sus scrofa scrofa) a prase divoké karpatské (Suc scrofa attila). Prase domácí je domestikovaná forma prasete divokého. V myslivecké mluvě se spíše používá názvů černá zvěř, nebo jenom černá, a divočák.

Samec se nazývá kňour, samice bachyně, mláďata selata. Prase divoké je rozšířeno téměř v celé Evropě; chybí jen ve vysokohorských polohách a v klimaticky nepříznivých severních krajích. Vyskytuje se i v teplých a lesnatých částech Asie a v severní Africe. Do druhé světové války byla černá u nás téměř jen oborní zvěři. Pak se dostala i do volnosti a díky své vysoké reprodukční schopnosti se v ní brzy značně rozmnožila. Svědčí o tom i údaje z ročních odstřelů. Tak v r. 1950 se ulovilo v českých zemích necelých 200 divočáků, v r. 1962 již přes 4200 kusů. V roce 1980 byl již v ČR hlášený jarní kmenový stav 12 038 kusů a odlov byl 11 733. Během deseti let stavy neúnosně narostly na hlášených 31 373 kusů v roce 1989.

Velikost a váha divokých prasat jsou značně rozdílné, a to i v rámci téže oblasti. Udává se, že se jejich délka těla pohybuje v rozmezí od 110 do 150 cm, že jejich ocas, kterému se říká pírko, bývá 15 až 25 cm dlouhý, a že zvěř měří v kohoutku 85 až 95 cm. Největší rozdíly se vyskytují ve váze. Někteří dospělí jedinci váží sotva 150 kg, jiní více než 300 kg. Závisí to na individuálních schopnostech zvěře a na množství dostupné potravy.

Základní barva zimního šatu je tmavohnědá až černá; konečky štětin bývají světlejší než vlastní srst. V letním období převládá šedohnědá barva, někdy s rezavějšími tóny. Někdy se vyskytují barevné odchylky nebo i skvrny. Je to většinou výsledek zkřížení s domácími prasaty. Celá vrchní strana těla je pokrytá tuhými štětinami, osinami, na konci rozdvojenými, vytvářejícími na hřbetě tzv. hřeben. Pod nimi je v zimě hustá vlna. Letní srst je krátká a téměř bez vlny. Černé pírko je poměrně dosti dlouhé a ukončené chvostkem z dlouhých černých chlupů. Selata černé zvěře mají na tmavohnědém podkladu světležluté podélné pruhy. Pruhování se ztrácí do první podzimní výměny srsti, kdy dorůstají tmavé štětiny. Černá zvěř má zavalité tělo vpředu vyšší, krátký, skoro neznatelný krk a mohutnou hlavu, protaženou do dlouhého rypáku, ryje. Slecha jsou vzhledem k celkové postavě malá, právě tak jako světla.

Pohlavní rozdílnost se neprojevuje navenek nějak zvlášť patrně, zvlášť u mladé zvěře. Hlava starších bachyní je zdánlivě protáhlejší a z profilu jakoby štíhlejší než hlava kňourů. Je to způsobeno tím, že kňouři mají delší štětiny mezi slechy a mohutné špičáky, které nadzvedávají horní ret. Pozorujeme-li klidně se pastvící černou zvěř na otevřené ploše, lze vidět i ostatní znaky pohlavního dimortismu, jako značně vyvinuté ráže a střapec kanců a vemínko vodící bachyně. Černá je společenskou zvěří. Shlukuje se na většinu roku do početných tlup, jejichž jádro tvoří bachyně se selaty, loňská mláďata, nazývaná lončáky, popřípadě i mladší kňouři. Starší kňouři vytvářejí někdy samostatné, méně početné tlupy. Samotářský život vedou pouze staří kňouři. K samičí zvěři se připojují pouze v době chrutí, tedy v říji. Divoké prase je v našich podmínkách zvěři převážně noční. Přes den žije velmi skrytě v hustých úkrytech; za potravou vychází až pozdě večer a do zálehů se navrací s prvním rozbřeskem. Černá zvěř získává svou potravu převážně rytím, tzv. buchtováním, a někdy tím napáchá na loukách a polích dosti značné škody.

Doba chrutí je nejednotná. Hlavní jeho období spadá do listopadu a prosince, avšak bachyně může být oplodněna v kteroukoli jarní nebo letní dobu. A že k tomu také dochází, vidíme na různě starých selatech. Bachyně bývá březí 112 až 140 dnů, takže se většinou selí v březnu. Selatům předem připraví vystlané lože. Počet selat v jednom vrhu je různý, pohybuje se od 2 do 10 i více kusů.

Rys ostrovid (Lynx lynx)

řád:	šelmy
čeleď:	kočkovití
rod:	rys
druh:	rys ostrovid

Rys ostrovid žije ve Skandinávii, na Balkáně, v Rumunsku, Polsku, u nás a v bývalém Sovětském svazu. Udává se, že se v malém množství vyskytuje také v Alpách a Pyrenejích. Mimo Evropu žije na Sibiři, v horách Malé Asie a v Severní Americe. U nás se po nekontrolované reintrodukci rozšířil prakticky po celé republice a jenom v jádru jeho vysazování na Šumavě je jich více jak 100 kusů. Je obyvatelem rozsáhlých horských lesů a žije velmi skrytým způsobem. Vede převážně noční způsob života, takže jeho přítomnost prozradí často pouze zbytky kořisti.

Zbarvení rysa je značně proměnlivé. Zpravidla bývá rezavě žlutý se světlejšími nebo tmavšími odstíny. Po celém těle jsou nepravidelně rozloženy tmavé až černé skvrny. Rys má poměrně vysoké běhy a krátký, na konci černý a jakoby useknutý chvost. Někteří jedinci v některých krajích mají srst na lících prodlouženou do licousů. Tělo rysa bývá 100 až 130 cm dlouhé a asi 75 cm vysoké. Chvost měří 12 až 20 cm. Váha rysa bývá značně proměnlivá, obvykle se pohybuje okolo 20 kg. Samice rysa, rysice, jsou menší a lehčí. Uvádí se, že bývají tmavěji zbarvené.

Rysi žijí osamoceně, pouze v období páření vytvářejí na krátkou dobu páry. Doba páření, myslivecky kaňkování, trvá od konce února do začátku dubna. Doba březosti trvá asi 10 týdnů. Udává se rozmezí 70 až 74 dnů. Rysice vrhá 2 až 4 mláďata a kojí je až dva měsíce, pak začínají sama lovit. Rys se rodinného života neúčastní. Mláďata dospívají pohlavně až po dvou letech a páří se ve třetím roce po narození. Způsob obživy rysů a složení jejich potravy lze určit jen velmi obtížně, a proto bývají literární údaje o tom dost nejednotné. Projevuje se to také v popisu lovu rysů. Tak prof. Komárek uvádí: "Hlavním orientačním smyslem, jímž rysy jsou vedení při lovu, je sluch. Z toho vyplývá, že na kořist číhají v nehybné poloze až do doby, kdy se jí mohou zmocnit skokem." F. J. Turček naproti tomu píše: "Rys se na lovu pohybuje krokem nebo klusem. Kořist chytá tak, že se k ní přikrade přikrčený a zmocňuje se jí mohutným 5 až 6 m dlouhým skokem, případně dvěma nebo více skoky. Nevydařený skok neopakuje. Nečíhá na skalách a na větvích nad ochozy zvěře. Vůbec na zvěř nečeká, ale slídí a přibližuje se k ní."

Srnčí zvěř patří sice k oblíbené kořisti rysů, ale stejně vítanou kořistí jsou zajíci, svišti, jezevci, lišky, divoké kočky a rovněž lesní myši a hraboši. Také ptáci hnízdící na zemi jsou oblíbenou kořistí rysů, někdy též ovce a mladý dobytek vyháněný na pastvu do hor. Rysi potravou dost "plýtvají". Využívají jen to, co jim nejvíce chutná, a zbytky nechávají ležet. Vracejí se k nim jen výjimečně v době, kdy mají nedostatek potravy. Pak se živí uhynulými kusy. Přesto je rys považován u nás za důležitého činitele, který přispívá k udržení rovnováhy v přírodě, a je mu v současné době poskytována úplná ochrana. Není bez zajímavosti, že rysi ze Slovenska byli vysazováni ve Švýcarsku a v západní části bývalé Jugoslávie.

Srnec obecný (Capreolus capreolus)

řád:	sudokopytníci
podřád:	přežvýkavci
čeleď:	jelenovití
rod:	srnci

Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělství vznikla tzv. polní srnčí zvěř, která se uchýlila do rozsáhlých lánů. Zde totiž nalezla klid a mohla dodržovat pravidelný pastevní režim, ovšem na úkor potravní pestrosti.

Na rozlehlých lánech můžeme spatřit početná stáda srnčí zvěře především v zimě, protože tu mohou poměrně v klidu přečkat dobu strádání. Srnčí je u nás původní zvěří. Jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu. Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa. Existence srnčí zvěře v Evropě je zajištěna i nadále, pouze v některých lokalitách na Balkáně a v Malé Asii ji hrozí vyhubení.

Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě a z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny. Srnčí žije teritoriálním způsobem života, to znamená, že obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu. Pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád.

U teritoriálních druhů dochází při neůměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení. Po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci. Z toho vyplývá, že srnčí zvěř se nemůže dlouhodobě přemnožit, tak jak je tomu u ostatních druhů u nás žijící spárkaté zvěře. Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá, a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrně obtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.

V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější, převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla. Srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela. Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst, říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října. Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.

Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještě od západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm. Váha vyvrženého kusu s hlavou se pohybuje od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi 1/4 váhy kusu. Srny váží o 5 až 10 procent méně.

Veverka obecná (Sciurus vulgaris)

řád:	hlodavci
čeleď:	vevrkovití
rod:	veverka
druh:	veverka obecná

Veverka obecná představuje nejznámější a typický druh stromového hlodavce, obývá v nejrůznějších odrůdách celou Evropu a Asii, a to hlavně její lesnaté části. U nás se s ní setkáváme na celém území státu, i ve vysokohorských oblastech. Veverky jsou různě zbarvené, červenorezavě až černě. Spodek těla bývá vždy výrazně světlejší. Typickým znakem veverek jsou štětičky prodloužených chlupů na špičkách boltců, dobře patrné hlavně na zimní srsti. Tělo dospělých veverek měří od 165 do 240 mm a huňatá oháňka od 140 do 200 mm, váha těla kolísá mezi 260 až 390 g. Veverky jsou typickými stromovými zvířaty. Na stromech žijí, spí, hledají potravu, bezpečí či úkryt, na stromech se i rozmnožují a vrhají mláďata.

Doba páření začíná v lednu nebo v únoru a končí v srpnu. Doba březosti trvá 35-40 dnů, přičemž může dojít i k superfoetaci. Za příznivých klimatických poměrů a za dostatku potravy mohou veveřice vrhat až třikrát za rok. Mladé veveřice mívají 3-5 mláďat, starší až 10 mláďat. Veverčata se rodí holá a do čtyř týdnů jsou slepá. Osamostatňují se asi po 6-8 týdnech a pohlavně dospívají po 4-7 měsících. Veverky se živí hlavně semeny, ukusují však i pupeny a koncové výhonky dřevin, rády si pochutnávají na houbách a nepohrdnou ani živočišnou potravou, k níž patří i vejce a mláďata ptáků.

Vlk obecný (Canis lupus)

řád:	šelmy
čeleď:	psovití
rod:	pes
druh:	vlk

Vlk obecný je naší největší psovitou šelmou. Kdysi obýval celou Evropu, ale později byl v její západní části téměř vyhuben. Dnes se vyskytuje v Pyrenejích a na Apeninském poloostrově, v balkánské oblasti, Rumunsku, Maďarsku, Polsku, Skandinávii, v Rusku a na Slovensku. Kromě toho žije v Asii a Severní Americe. Stav vlků na Slovensku je odhadován na 100 kusů. Zbarvení vlka je dosti rozdílné. Kolísá od šedohnědé barvy se žlutým až rezavým nádechem po tmavohnědou barvu.

Některé části kožichu bývají černé. Od velkého psa, německého ovčáka, se liší především širší hlavou, šikmými světly, krátkými a špičatými slechy a oháňkou nesenou šikmo dolů nebo svisle, silnějším chrupem, zvláště silnějšími trháky a špičáky, a stopovým sledem. Stopa vlka je delší než stopa psa. Vlk klade zadní tlapy do otisků předních tlap a stopy jsou v jedné čáře. Tělo vlků bývá 100 až 120 cm dlouhé, v kohoutku 78 až 85 cm a v kříži 65 až 75 cm vysoké. Oháňka bývá 40 až 50 cm dlouhá. Tělesná váha se pohybuje od 30 do 50 kg, nejčastěji dosahuje asi 40 kg (byly zaznamenány váhy až 70 kg). Vlčice je menší a lehčí, a to je jediný vzhledový rozdíl mezi pohlavími.

Páření vlků probíhá v lednu až únoru. Vytváření párů je často doprovázeno nelítostnými rvačkami mezi samci. Doba březosti je stejná jako u psa, trvá asi 60 až 65 dnů. Jen v této době je možno zastihnout vlka společně s vlčicí. Ve vrhu bývá průměrně 5 až 6 mláďat, někdy až dvanáct. Rodí se zpravidla v dubnu, většinou na těžko dostupných a dobře ukrytých místech. Jsou 10 až 12 dní slepá a matka je kojí 5 až 6 týdnů. Po tuto dobu je téměř neopouští. O potravu se stará otec. Také později zůstává jeden z rodičů stále u mláďat. Zhruba po měsíci přijímají vlčata již masitou potravu. Od října, po výměně chrupu za trvalý, se zúčastňují již lovu a pomáhají při štvanicích, typickém způsobu lovu vlčí smečky. Smečky jsou tvořeny převážně rodiči a letošními a loňskými mláďaty. Pouze výjimečně, např. v krutých zimách při nedostatku potravy, se vytvářejí velké smečky z několika rodin.

Vlk dospívá pohlavně ve věku 20 až 22 měsíců. Kořistí vlků se mohou stát kromě medvěda a silného kňoura všechna ostatní zvířata a ptáci u nás žijící. Vlci s oblibou štvou jelení zvěř. Ta má z nich panickou hrůzu a rychle vyklizuje oblast, kde se vlci vyskytnou. Vlci přepadávají také domácí zvířata, psy, ovce, kozy, skot a koně. Sbírají hmyz, drobné hlodavce a zdechliny všeho druhu. Vlci jsou rovněž kanibalisty. Z rostlinné potravy se živí ovocem, kukuřicí a bramborami. Vlci loví zpravidla v noci a lovecká oblast smeček je značně rozsáhlá, mívá přes 20 000 ha.

Vydra říční (Lutra lutra)

řád:	šelmy
čeleď:	lasicovití
rod:	vydra
druh:	vydra říční

Vydra žije v celé Evropě, a to od Středozemního moře až po polární kruh, vyskytuje se v severní Africe, v Alžírsku a Maroku a také v Asii. V českých zemích byla vydra skoro vyhubena, jednak intenzivním lovem v dřívější době, jednak úpravou vodních toků a jejich silným znečišťováním průmyslovými splašky. V současné době se však opět k malé radosti rybářů úspěšně rozmnožuje. Vydra shání potravu ve vodě a její tělo je tomu přizpůsobeno. Pětiprsté plováky běhů mají širokou meziprstní blánu, která se při plavání i chůzi napíná a otiskuje se jasně do stopy, zvláště na sněhu.

Díky plovákům, válcovitému protáhlému tělu, malé ploché hlavě, krátkému silnému krku a dlouhému silnému prutu vydra výborně plave. Nozdry má překryté kožním záhybem a může je uzavírat, právě tak jako velmi nízké okrouhlé boltce (slecha). Její tělo je 120 až 160 cm dlouhé, z toho připadá na prut až 40 cm, váží 8 až 10 kg; může však být i přes 13 kg těžká. Samci jsou o něco větší a silnější než vydřice, a to je jediný nápadný vnější rozdíl mezi oběma pohlavími.

Hlavní období páření vyder spadá do února a března, může však probíhat i značně později, jak o tom svědčí pozdní mláďata. Biologie rozmnožování vyder nebyla ještě zcela vyjasněna. Soudí se např., že doba páření je ovlivňována dobou tření ryb, které jsou hlavní potravou vydry, mluví se též o období utajené březivosti a o tom, že se vydra může pářit po celý rok, protože nereaguje tak citlivě na změny teploty jako suchozemská zvířata a má po celý rok stále stejné množství potravy. Různí se rovněž názory na dobu vlastního vývoje zárodku a udává se 59 až 63 dnů, nebo 61 až 87 dnů, anebo 9 týdnů. Samice vrhá 2 až 4 mláďata.

Během páření se vydry ozývají ostrým pískáním. Samice zakládá brloh v těsné blízkosti vody. Vchod do hlavní nory, označovaný jako vjezd, bývá zpravidla pod vodou. Centrální část brlohu, kotel, bývá teplý a dobře vystlaný.

Vydra se živí lovem ryb, raků, měkkýšů, žab, vodních hrabošů, myší a různých vodních ptáků i jejich vajíčky. Kromě toho se ještě živí suchozemskými krtky a zdechlinami plujícími po vodě. Z ryb si nevybírá, loví všechny druhy a třeba i kilové kusy. Z velkých ryb ponechává hlavu a ocasní a hřbetní ploutve. Zajímavé je, že vydra nikdy nevyhubí ryby ve svém lovišti, ba někde ani nepoznáme podle stavu ryb, že tam vydra žije.

Dostane-li se však při svých toulkách za potravou nebo za partnerem na malé vodní plochy určené pro intenzívní chov ryb, nadělá tam velké škody. Větší kořist vydra požírá na kamenech vystupujících z vody, nebo na různých výspách, označovaných jako výstupiště. Zanechává na nich také svůj rychle bělající trus; obsahující často šupiny a kosti z ryb. Vydra má velmi hustou srst s kratší podsadou a delšími pesíky.

Zajíc polní (Lepus europaeus)

řád:	zajíci
čeleď:	zajícovití
rod:	zajíc
druh:	zajíc polní

Zajíc je pradávným obyvatelem naší vlasti. Obývá téměř celou Evropu; na severu se vyskytuje až v jižní Skandinávii a jižním Finsku a má tendenci pronikat na východ, do Sibiře. Žije v Arménii, v severním Iránu a v hornaté stepní části Malé Asie. U nás se vyskytuje téměř všude, nesetkáme se s ním jen v honitbách ležících výše než 1 500 m n. m. a v rozsáhlých lesních komplexech. Je tudíž zvěří velmi přizpůsobivou. Nicméně jeho stavy bývají vyšší na krajích lesů, kde mají zajíci možnost vycházet do polí, a nejvyšší ve vysloveně polních honitbách, zvláště v teplých a suchých krajích. Stavy zajíců jsou poměrně stálé, nekolísají zdaleka tak výrazně jako stavy hlodavců. K určitému pohybu stavů sice dochází, avšak v poměrně dlouhých časových úsecích a většinou vlivem mimořádně tvrdých zim nebo nákaz.

Ještě do počátku 80. let patřil zajíc k naší nejrozšířenější zvěři. Jeho početní stavy byly velmi vysoké. V celé republice byl v roce 1967 hlášený stav 1 200 000 zajíců a uloveno bylo 1 100 000 kusů. V roce 1980 byl zaznamenán výraznšjší pokles stavu zajíců na přibližně 900 000 kusů v celé republice a odstřel byl též výrazně snížen. V roce 1990 byly stavy zajíců v ČSFR ještě nižší a klesly na 685 794 kusů, z toho v ČR na 498 805. Tato situace je velmi nepříznivá a je důsledkem negativního působení člověka v krajině, především způsobu zemědělského hospodaření.

Zaječí zvěř trpí nejen pod tlakem mechanizace, ale především neunese dávky cizorodých látek přijímaných v potravě. Zajíci váží na podzim, v době lovu, 2,5 až 5,5 kg, tedy v průměru 3,5 kg. Starší zajíc bývá zpravidla těžší než mladý, letošní zajíc. Vyšší váhu mají také zajíci z klimaticky drsnějších poloh. Je to dáno tím, že zimu přežívají jen zdatní jedinci, kteří se pak dožívají i vyššího věku. Mezi váhou zajíců samců a zeječek není téměř žádný rozdíl. A nijak patrné nejsou ani jiné vnější rozdíly mezi oběma pohlavími, tedy rozdíly ve zbarvení, tvaru těla a chování. Jediným spolehlivým rozpoznávacím znakem jsou vnější pohlavní ústrojí. Ale ani to není snadné správně určit, neboť zaječky, zvlášť starší, mají klitoris podobný samčímu pyji. Kromě toho je poloha obou orgánů na těle stejná.

Zajíci žijí většinou samotářsky; jeden druhého si nevšímá. Převažuje u nich většinou noční aktivita, pouze v době honcování je lze vidět v pohybu po celý den. Pro denní odpočinek mají odpočinkovou plochu s několika pelechy, jimž říkáme lože. Při cestách za potravou používají stále týchž ochozů, a to i v polních kulturách. Na okrajích lesa se ochozy často spojují v jednu širokou pěšinku. Zajíc je velmi stálou zvěří, staří zajíci nemění svá stanoviště po několik let. Přirozenou ochranou zajíce je rychlý útěk, zajíc odskakuje do stran, kličkuje. Někdy se též přikrčí v loži a snaží se tak splynout s okolím, tedy aby zmátl svého nepřítele. Světla má při tom otevřená, a to dalo podnět k falešné domněnce, že spí se světly dokořán otevřenými.

Tělo zajíců je tělem běžce. Přední běhy se uplatňují jako opora pro odraz zadních, silnějších a delších běhů. Ve stopním sledu jsou zadní běhy otištěny před předními. Život zajíců je značně ovlivňován jejich pohlavní aktivitou a rozmnožováním. Honcování zajíců probíhá kromě října a listopadu po celý rok. Začíná obyčejně s odchodem mrazů a sněhu, což bývá na většině našeho území již v únoru. Za mírných zim dochází k honcování již v lednu, ba i v prosinci. Nejprudší honcování lze sledovat od dubna do června. Jednu zaječku obyčejně pronásleduje několik zaječáků a často se při tom poperou.

Zaječky jsou plné 42 až 44 dnů. V jednom vrhu bývají nejčastěji dva nebo tři zajíčci, nanejvýš sedm. V novější době bylo zjištěno, že může být oplodněna i plná zaječka, takže pak nosí dvoje zárodky. Tento jev (říkáme mu superfoetace) umožňuje, aby se zvýšila rychlost plození, hlavně v jarních měsících. Udává se, že samička může mít v jednom roce 3 až 4 vrhy. Zajíčci jsou hned osrstění a vidí. Matka je kojí 3 až 4 týdny. Zajíčata se brzy osamostatňují. Rodinný život je nevalný; matka mláďata po několika dnech společného života často opouští a vrací se k nim, jen aby je nakojila. Víc se o ně nestará. Zajíci pohlavně dospívají asi v šestém měsíci, takže zaječky z raných vrhů mohou být oplozeny ještě týž rok, kdy se narodily. Mladí zajíci jsou jednotně zbarveni, základní barva je hnědočerná, mramorovaná; bílá barva chybí. Dospělý zajíc je spíše žlutošedý až hnědošedý; břicho má bílé. Zajíc mění srst, vlnu, na jaře v březnu a v dubnu, a pak na podzim, v listopadu. Barva srsti se však podstatně nemění.

---

Zvěř pernatá

---

Bažant obecný (Phasanius colchicus)

řád:	hrabaví
čeleď:	bažantovití
rod:	bažant
druh:	bažant obecný

Většinou jsou uznávány dva základní druhy, a to bažant obecný (Phasianus colchicus) a bažant pestrý (Phasianus versicolor). Název český bažant se vztahuje na téhož bažanta, který byl ve středověku vysazován všude po Evropě, a pochází z Kavkazu. Název český bažant vznikl v Německu z důvodů obchodních, neboť české země byly po dlouhý čas největším chovatelským střediskem bažanta na pevnině. Asijští bažanti byli v Evropě až do 18. století neznámí, ale pak nastal jejích velký dovoz přičiněním chovatelů anglických, kteří nabízeli vejce voliérových asijských bažantů ve velkém množství do kontinentální Evropy, a tím se dostaly i na naše území koncem minulého století nejrozmanitější středoasijské a východoasijské rasy druhu Phasianus colchicus a pomísily se dokonale s původním kavkazským bažantem (českým).

Vyplývá z toho, že bažant jako zvěř, je ze zoologického pohledu směsicí několika druhů, poddruhů a ras. V 19. století se k nám ještě dostal bažant sedmiříčský (Phasianus colchicus mongolicus), nazývaný též mongolským, a pak také bažant obecný kolchický tmavý (Phasianus colchicus colchicus var. tenebrosus).

Bažant, který k nám byl dovezen asi v 11. století, se u nás výborně aklimatizoval a stal se neodlučitelnou součástí přírody. Na rozdíl od koroptve má velkou schopnost přizpůsobovat se i civilizačním faktorům, jako např. převratným změnám uskutečněným v posledních dvou desetiletích v zemědělství.

Z původní lesní zvěře se stává zvěří převážně polní, i když nejintenzívnější chovy jsou stále v lesnatých bažantnicích. Chov bažantí zvěře zaznamenal největší rozmach v posledním desetiletí, a to nejenom u nás, ale i v některých jiných evropských zemích. V padesátých letech bylo v naší republice uloveno okolo 250 000 kusů bažantí zvěře. Většinou to byla zvěř divoká, pouze zlomek pocházel z umělých chovů. Po rozmachu umělých chovů bylo v roce 1970 uloveno celkem 1 112 000 bažantů. Toto množství bažantů se však postupně snižovalo. V současné době je loveno v ČR a SR necelých 700 000 kusů bažantí zvěře, z toho v ČR přes 600 000 kusů. Bohužel jsou to ve valné většině bažanti z umělých chovů, neboť divoké populace se pod tlakem tzv. civilizačních faktorů zmenšují. Názorně nám to ukazují statistické údaje o stavech a lovu zvěře.

Pohlavní rozdílnost u bažantů je jasně vyhraněná a je daná hlavně zbarvením. Kohouti jsou pestří, kdežto slepice, které sedí na hnízdech a starají se o výchovu kuřat, jsou zbarvené tak, aby unikly pozornosti nepřátel. Kohouti jsou též těžší a větší. Průměrná váha bažantího kohouta činí 1,3 kg. Kohouti v dobré kondici váží téměř 2 kg. Průměrná váha slepic je asi 1 kg. Bažantí kohouti se vyznačují dlouhým klínem.

Je to důležitý rozpoznávací znak hlavně při letu bažantí zvěře. Věk bažantí zvěře se určuje poměrně obtížně (jak živé, tak ulovené). Znakem velmi mladých jedinců je přepeřování. Když přepeřování skončí, bývá to v závěru října, zůstává jediným a ne dost spolehlivým rozpoznávacím znakem tvar a velikost ostruhy. Ostruha mladých ptáků bývá většinou kratší a tupě kuželovitá. Ještě obtížněji se určuje stáři slepic. Jedinými znaky jsou stářím se prodlužující klín a šedavé zbarvení chodidel starších slepic. Spolehlivým znakem mladých ptáků je kapsovitý útvar ve hřbetní stěně vyústění kloaky, tzv. bursa Fabricií, který mizí při dospívání.

Havran polní (Trypanocorax frugilegus)

řád:	pěvci
čeleď:	krkavcovití
rod:	krkavec
podrod:	havran
druh:	havran polní

Havran polní žije téměř v celé Evropě, jižní hranici jeho výskytu tvoři střední Francie, severní Itálie, území dřívější Jugoslávie a Rumunsko. Žije též v Asii. U nás hnízdí v početných koloniích, hlavně v nížinných oblastech Čech a Slovenska, na Moravě hnízdí kupodivu méně. Havran je sice také celý černý jako vrána obecná černá, avšak pečlivější pozorovatel nalezne dostatečné rozdíly mezi oběma ptáky. Havran je štíhlejší, má černou barvu s modrým leskem, jeho hlava je menší a jakoby zúžená k zobáku. Ozobí starých ptáků je bílé, kdežto ozobí letošních ptáků opeřené. Havrani mají také na stojácích krycí boční péra ve formě kalhotek. Zásadní rozdíl je ve způsobu života. Havrani jsou společenští, žijí a hnízdí ve velkých seskupeních a koloniích. Hnízdní kolonie zakládají nejen v parcích nebo v malých lesích obklopených zemědělskými pozemky, ale i ve městech, na starých hřbitovech apod.

Hnízdí s oblibou na vysokých, starých listnatých stromech. Doba a průběh hnízdění, počet vajec a doba inkubace je stejná jako u vran. Asi v polovině května vylézají mladí z hnízd a sedávají v řadách na větvích. Tam je rodiče krmí. V této době se mladí ptáci loví odstřelem. Jejich zvěřina je velmi chutná. Havran je všežravcem, většinou si však nevšímá ptačích hnízd ani lovné zvěře. V zimě mohou vzniknout škody na zasetých ozimech, neboť u nás přezimovávají obrovská hejna severských havranů.

Holub hřivnáč (Columba alumbus)

řád:	měkkozobí
čeleď:	holubovití
rod:	holubi
druh:	holub hřivnáč, holub doupňák

Nejhojnějším a také největším naším divokým holubem je holub hřivnáč. Je rozšířený v celé Evropě, v západní Asii a v Africe. Dosahuje v našich poměrech váhy 400 až 500 g a v rozpětí křídel měří až 750 mm. Převládající barva je modrá šeď, na křídlech je vpředu bílá obruba. Dospělí ptáci mají po obou stranách krku bílou skvrnu, shora i zdola zelenavě lemovanou. Hřivnáči k nám přilétají velmi brzy na jaře, často již v únoru nebo na začátku března. Hnízdí pravidelně dvakrát do roka, někdy i třikrát. Poprvé v dubnu, podruhé v červnu a někdy ještě v srpnu. V jejich hnízdění je dosti nepravidelností. Tokající holub halasně zaplácá křídly a vylétá vysoko nad stromy. Pak se klouzavým letem snáší v kruzích na stromy. Ozývá se při tom houkáním a vrkáním.

Hnízdo si splétá dosti nedbale z řídkých větviček a umísťuje je s oblibou poblíž polí, která poskytují dostatek semen, tvořících základ potravy hřivnáčů. Samice snáší dvě vejce, tak jako u samic ostatních druhů holubů jsou leskle bílá s hrubými póry. V sezení na vejcích se střídá holubice s holubem. Holoubata se líhnou asi po 17 až 19 dnech a rodiče je společně krmí.

Holoubata zůstávají v hnízdech asi tři týdny. Pak se rodičovský pár znovu snoubí a dochází k dalšímu hnízdění a zpravidla na novém hnízdě. Před odletem do teplejších poloh se holubi shlukují do dosti velkých hejn a odlétají od nás na západ. Dochází k tomu od konce srpna až do listopadu. Toto dosti dlouhé časové rozpětí souvisí s nepravidelností v hnízdění. V některých ojedinělých případech u nás hřivnáči i přezimují.

Druhým naším holubem, též už dosti vzácným, ale ještě v minulém století hojnějším než hřivnáč, je holub doupňák. Jeho výskyt, jak naznačuje už jméno, je vázán na existenci starých listnatých porostů s dostatkem možností pro hnízdění v dutinách stromů. Je podstatně menší než hřivnáč, dosahuje váhy asi 300 g a rozpětí křídel mívá asi 63 cm. Jeho rozšíření se zhruba kryje s rozšířením hřivnáče, zasahuje však hlouběji do Asie a nestoupá tak daleko na sever. Doupňák se zbarvením podobá hřivnáči; je rovněž modravě šedý a má narudlou hruď, ale je bez bílých okrajů křidel, bez bílé skvrny na krku. Vede téměř stejný způsob života a celkem stejně se i rozmnožuje jako hřivnáč, ale místo pro hnízdění si volí jinde. Přilétá rovněž už v únoru a březnu, žije v párech, hnízdí až třikrát do roka, snáší dvě bílá vejce - doba inkubace je 17 nebo 18 dní - a odlétá v srpnu až říjnu.

V době toku se ozývá jednoduchým, často opakovaným dvojslabičným houkáním. V současné době je tento holub hojněji rozšířen pouze v lužních listnatých lesích.

Hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto)

řád:	měkkozobí
čeleď:	holubovití
rod:	hrdličky
druh:	hrdlička zahradní, hrdlička divoká

V poválečné době se u nás poměrně rychle rozšířila hrdlička zahradní. Říká se jí také balkánská, neboť na Balkáně je dnes hlavní oblast jejího výskytu. Pochází z jižní Asie a k nám se postupně dostala z Podunají. Zvláštností tohoto ptáka je to, že žije výlučně v blízkosti lidských obydlí, v parcích, zahradách a sadech. U nás zpravidla přezimovává, není tedy tažným ptákem. Je větší než hrdlička divoká, váží 200 až 220 g a rozpětí křidel dosahuje až 60 cm. Její základní zbarvení je písková šeď. Na týlní straně krku má černý obojkovitý proužek, na spodní straně přerušený. Hrdlička zahradní se rozmnožuje poměrně rychle. Má sice vždy pouze po dvou mláďatech, ale zato hnízdí třikrát až čtyřikrát do roka.

Nejmenším naším holubem je hrdlička divoká. Váží 160 až 180 g a v rozpětí křidel měří přibližně 54 cm. Území jejího rozšíření nesahá tak vysoko na sever jako území ostatních druhů, má raději nížiny a teplejší polohy. Vyskytuje se od Indie na západ až do severní Afriky, přes Malou Asii, západní Sibiř a Španělsko. Je šedě rezavá, má narudlou hruď a po stranách krku černobílé skvrny. Přilétává k nám v dubnu až v květnu a odlétává v srpnu až říjnu. Žije u nás ve všech typech lesního prostředí, dává však přednost parkovým, mezernatým lesům, vinicím a sadům. Jednoduché hnízdo si staví v hustých keřích poměrně nízko nad zemí a snáší do něj dvě bílá lesklá vajíčka. Doba inkubace trvá 15 až 16 dní. O hnízdění, krmení i výchovu mláďat se starají oba rodiče.

Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia)

čeleď:	tetřevovití
rod:	jeřábek
druh:	jeřábek lesní

U nás žije poddruh jeřábek lesní středoevropský (Tetrastes bonasia rupestris). Je to pták evropskoasijské lesní tajgy, jehož velmi hojná hnízdiště jsou ve střední a severní části někdejšího SSSR. Podle názoru prof. Komárka je tento původní obyvatel čtvrtohorní evropské tajgy ve střední a západní Evropě na ústupu, podobně jako všichni ostatní tetřevovití (nejdříve z nich ustoupil kur rousný). Jeřábek vede velmi skrytý život; žije převážně v hustých houštinách. Pohybuje se většinou na zemi, pouze na noc hřaduje na stromech. Délka jeho těla kolísá od 40 do 45 cm a váha od 375 do 475 g. Křídla bývají dlouhá 19 cm, rozpětí křídel měří 62 cm, délka tatrčku je asi 13 cm. Kohoutek se liší od slepičky váhou a zbarvením jen velmi málo. Slepička nemá chocholku a její hrdlo je žlutavé, kdežto kohoutek má na hrdle černou, bíle orámovanou skvrnu.

Jeřábci žijí monogamicky, v párech, které se tvoří již na podzim, v září a říjnu. Tok dospělých jeřábků probíhá v březnu až dubnu. Kohoutek se v něm ozývá pisklavými zvuky, spojovanými často v trylek, slepička značně sípavějším hlasem. Kohoutek při toku vztyčuje chocholku a pohybuje nahoru a dolů tatrčkem; při zvlášť silném rozčílení ještě rozprostírá tatrček a spouští letky.

Slepička snáší ke konci dubna a v květnu 5 až 14 žlutavých nebo červenohnědých, tmavě skvrnitých vajec. Na hnízdě sedí jen ona. Kuřata se líhnou po 21 až 25 dnech a jsou velmi brzy schopna létat a hřadovat na stromech. Kohoutek se připojuje ke svému hejnku poněkud později a zůstává u něho až do doby podzimního párkování. Jeřábek je u nás na ústupu, zvláště v českých zemích; poněkud početnější je na Slovensku. Je to velmi zajímavý a hezký pták, který si zasluhuje větší pozornost myslivců. Má mnoho přirozených nepřátel a ty je třeba tlumit.

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis)

řád:	dravci
čeleď:	krhujcovití
rod:	krahujci
podrod:	jestřáb

Jestřáb lesní obývá lesnaté kraje Evropy, severní, střední Asie a Severní Ameriky; hnízdí i v severní Africe. Dospělí ptáci jsou na horní straně těla břidlicově šedohnědí, vespod světlí až bílí s tmavším příčným vlnkováním. Mladí letošní ptáci jsou nahoře rezavě hnědí a vespodu světle rezaví s podélným tmavším pruhováním.

Samice je podstatně větší než samec. Uvádí se, že tato rozdílná velikost dovoluje jestřábům lépe využívat lovecký revír, který měří v průměru asi 5 km. Samice loví větší kořist, kdežto drobnější a obratnější samec menší skrytější kořist. V rozpětí měří jestřáb 100 až 120 cm a váží 650 až 1 250 g. Křídlo měří 300 až 395 mm, ocas 230 až 280 mm, stoják 75 až 85 mm a zobák 25 až 30 mm. V našich podmínkách vyhledávají jestřábi souvislé lesní komplexy v době hnízdění, jinak loví nejraději podél lesnatých okrajů. Hnízdí většinou na vysokých stromech hluboko v lese. Hnízda jsou velmi dobře ukrytá, každoročně opravovaná, takže dosahují značných rozměrů. V dubnu snáší samice 3 až 4 vejce, mláďata se líhnou po 35 až 38 dnech. Potravu obstarává samec, mláďata však krmí pouze samice.

Po 40 dnech již mláďata dobře létají. Zajímavé je, že jestřábi svou kořist oškubávají, a pak i to, že samec v době hnízdění nepřináší kořist přímo na hnízdo, ale na opodál stojící strom, kde ji oškubanou předá samici, kterou před tím upozornil křikem. Potrava jestřábů je značně různorodá a jsou v ní zastoupeni hlavně ptáci, kdežto savci mnohem menším podílem. Z ptáků jsou to nejčastěji sojky, divocí a domácí holubi, koroptve, vrány, kavky, bažanti a divoké kachny. Ze savců to jsou hlavně veverky, pak zajíci, králíci, sysli a hraboši. Jestřáb podobně jako ostatní dobří letci neloví přímo v blízkosti hnízda, ale ve vzdálenosti asi 3 až 4 km přímého letu.

Jestřáb létá většinou přímočaře a nízko nad korunami stromů. Snaží se kořist překvapit. Loví často v korunách stromů a v hustých větvích, což mu umožňují jeho poměrně krátká a zakulacená křídla a dlouhý, doširoka roztažitelný ocas. Jestřáb vede dosti skrytý způsob života. V bažantnicích s intenzívním chovem je však nepříjemným škůdcem. Jestřábi se dají velmi dobře vycvičit k lovu, a tak představují velmi dobrou a hlavně dostupnou náhražku za vzácné sokoly.

Kachna divoká (Anas platyrhynchos)

řád:	vrubozobí
čeleď:	kachnovití
rod:	kachna
druh:	kachna divoká (březňačka)

Kachna divoká je naší nejrozšířenější a z hospodářského hlediska nejdůležitější divokou kachnou. Vyskytuje se na celé severní polokouli. Rozhodujícím činitelem není nadmořská výška, ale charakter vodních ploch. Na vodních plochách musí být dostatečně hustý rostlinný podrost pro denní úkryt a dostatek mělkých míst poskytujících možnost obživy. Kachnám divokým se daří jak ve sladkovodních močálech a v horských jezerech, tak na mořském pobřeží. Kachna divoká je ptákem s převážně noční aktivitou. Na rozdíl od husy odpočívá ve dne v úkrytu na vodních plochách a pozdě navečer, při večerním tahu, létá na pastevní plochy. Na vodu se vrací brzy ráno, při ranním tahu. Jsou-li kachny často znepokojovány ve svých pobřežních rostlinných úkrytech, tráví den na otevřené hladině daleko od břehu.

Pohlavní rozdílnost se projevuje ve zbarvení a ve velikosti. Kačer dosahuje váhy až 1,4 kg, kachna nejvíc 1 kg. Nejzřetelnější rozdíly ve zbarvení jsou patrné na tzv. svatebním šatu, který kačer nosí od října do května. V červnu až červenci kačeři přepeřují, vyměňují všechno peří najednou i s letkami. V té době nejsou schopni letu; říká se jim pelicháři. Kachna přepeřuje v létě později, až po výchově mláďat, v červenci a srpnu. Druhé přepeřování probíhá na podzim a je pouze částečné. V době, kdy kačer nenosí svatební šat, liší se od kachny stejnoměrně žlutozelenou barvou zobáku ukončeným černým nehtem. Kachna má zobák šedozelený s tmavými skvrnami a jasně oranžovou obrubou. Mladé létavé kachny mají až do podzimního přepeření zhruba barvu matky. Vnitřní strany křídel mají však smetanově nažloutlé, kdežto dospělí jedinci bílé.

Kachny žijí většinou v trvalých párech. Místo pro hnízdění volí kačer a hnízdo bývá většinou v dobrém úkrytu mimo vodu, často i na vrcholcích starých košatých vrb. Kachna začíná snášet v březnu, denně po jednom vajíčku. Celkem snese 8 až 14 olivově zelených nebo nažloutlých vajec. Průměrná váha vejce činí 55 g. Na vejcích sedí kachna. K líhnutí dochází asi po 24 dnech (je udáváno 22 až 26 dnů). Po vylíhnutí jsou káčata schopna uposlechnout lákání matky a odejít s ní k vodě, i kdyby měla skočit z hnízda do několikametrové hloubky. Mláďata jsou nekrmivá a asi po dvou měsících jsou schopna letu. V rodném hejnu zůstávají až do podzimu. Na zimu se hejna spojují ve větší celky a začíná pozvolné stěhování na jih. Některé kachny přezimovávají i na našich nezamrzlých tocích, třeba nad městskými jezy, kde mají jednak relativní klid, jednak dostatek potravy.

Kavka obecná (Corvus monedula)

řád:	pěvci
čeleď:	krkavcovití
rod:	kavka
druh:	kavka obecná

Kavka obecná žije v celé Evropě, v severozápadní Africe a v celé severní Asii až po Tichý oceán. Vyskytuje se téměř na celém území našeho státu, místy velmi hojně. Je podstatně menší než její příbuzné vrány a havran, je také celá černá, ale hlavu má šedivou a na ní černou temenní čepičku. Je to společenský pták a ve vhodných podmínkách hnízdí v koloniích. Hnízdo si staví v dutých stromech, které nalézá v parcích, oborách a lužních lesích, ve skalách, ve starých lomech, na vápencových útesech, dále na budovách, ve věžích, hradech a zříceninách. Páry se vytvářejí již na začátku února a v březnu dochází ke stavbě hnízda. Ke konci dubna a na začátku května, tedy poměrně pozdě, snáší samice 4 až 6 modrozelených vajec, šedavě skvrnitých. Sedí na nich většinou jen samice; samec nosí potravu a občas na krátkou dobu samici vystřídá. Za 17 až 18 dnů se líhnou mláďata. V hnízdě zůstávají 26 až 29 dnů. Po této době už létají, ale zůstávají pospolu s rodiči. Na podzim se spojují do hejn s havrany a společně s nimi i nocují.

Potrava kavky je asi ze dvou třetin živočišného původu a z jedné třetiny rostlinného původu. Ptáci ji sbírají jen ze země. Tvoří ji dešťovky, slimáci, hlemýždi, různý hmyz, housenky, chrousti apod., někdy i mláďata drobnějších ptáků nebo vejce. Z rostlinné potravy jsou to různá zrna, bobule a plody, příležitostně též ovoce. Složením potravy není tedy kavka ptákem škodlivým zájmům člověka. Kavku je možno snadno ochočit. Má vysokou napodobovací schopnost a je velmi bystrá a obratná.

Koroptev polní (Perdix perdix)

řád:	hrabaví
čeleď:	bažantovití
rod:	koroptev
druh:	koroptev polní středoevropská

Koroptev polní jako druh obývá téměř celou Evropu až asi k 65. rovnoběžce. Poměrně vzácná je v Itálii a v západní části Evropy, chybí v Řecku a jižním Španělsku. Dále žije na Ukrajině, v Malé Asii a v Persii. Úspěšně se aklimatizovala v Kanadě a v Severní Americe. Koroptev je mnohem méně přizpůsobivá než bažant, na změny životního prostředí reaguje málo pružně, nedokáže čelit stoupajícímu tlaku civilizačních faktorů a těžce snáší hlavně přechod na velkoplošné hospodářství v zemědělství. Koroptvi, která byla dříve ptákem vysloveně nížinných, teplých polních oblastí, se dnes lépe daří v pahorkatinách. Chemizace a mechanizace zemědělství tam má přece jenom nižší intenzitu a zůstalo tam více mezí, polních cest, křovisek a podobných míst, která jsou pro existenci koroptve nezbytná. Podle všech ukazatelů z poslední doby se dostala koroptev do stadia, kdy je možno o ní mluvit jako o ohroženém druhu, který si zachovává existenci pouze za cenu ztráty celého ročního přírůstku populace.

Dokladem o katastrofální situaci u koroptví je přehled o jejich jarních kmenových stavech. Před válkou bylo u nás zhruba 1 až 1,5 miliónu koroptví v jarních kmenových stavech. Bylo jich loveno 2-3 milióny. Tyto stavy i přes krátkodobý nárůst v 70. letech tak poklesly, že v současné době koroptev intenzivně chráníme, neboť je ohrožen její genofond. Je třeba jenom dodat, že tmavohnědá podkova na hrudi, která byla dříve považována za zcela neomylný znak koroptvích kohoutků, se vyskytuje v dosti případech rovněž u slepiček, a to i u mladých. Rozdíl mezi kohoutky a slepičkami je málo zřetelný. Neliší se ani velikostí, ani zbarvením při zběžném pohledu a jen málo chováním. Pouze při podrobné prohlídce je možno určit pohlaví podle zbarvení ramenních krovek křidel.

Kohoutek má na nich pouze bílý proužek podél ostnu, kdežto slepička ještě příčné, bílé proužky. Podobný rozlišovací znak nalézáme i ve zbarvení temene hlavy obou pohlaví po podzimním přepeření. Koroptve zpravidla přepeřují v září, mladí jedinci třikrát, než dostane jejich šat definitivní zbarvení.

Také věk dospělých koroptví se odhaduje dosti obtížně. Až do podzimního přepeření příštího roku lze mladou koroptev poznat podle úzkých a ostře zahrocených pér ručních letek. Starší koroptev má letky zaoblené, na konci široké. Při hrubém odhadu věku se lze orientovat zbarvením stojáčků. Ty jsou nejdříve žlutavé, pak hnědé a asi od ledna příštího roku nabývají modrošedé barvy. Stejně jako u bažanta lze využít tzv. bursy Fabricii. Tělo koroptve měří od 29 do 31 cm, rozpětí křidel 48 cm. Průměrná váha starších ptáků se udává v rozpětí od 350 do 480 g. Koroptev tvoří mezi kurovitými ptáky výjimku v tom smyslu, že je monogamní. Koroptve žijí v párcích, a to od doby jarního páření až do příštího toku. Novodobé výzkumy vnesly trochu pochybností do představ o příslovečné věrnosti. Zjistilo se, že i zde dochází k určitému měnění partnerů, i když je v zásadě zachovávána monogamie.

Tok koroptví začíná v únoru a v březnu. Hejna se rozpadávají a kohoutci si volí slepičky za častých zápasů a šarvátek. Koroptve se párkují. V tu dobu se také nejvíce ozývají známým čiřikáním. To po dobu hnízdění ustává a znovu se ozývá až jako svolávací signál při vodění kuřat. Ke konci dubna nebo na začátku května začínají koroptví slepičky zakládat hnízda ve formě mělkých a slabě vystlaných důlků a tok končí.

Slepička snáší v denních intervalech po jednom vejci. Vejce jsou jednobarevná, olivově zelenošedá až olivově hnědá; některá mají nádech do modra. Délka vajíček je udávána od 32 do 40 mm, šířka od 24 do 29 mm a váha od 12 do 16 g. V hnízdě bývá 10 až 17 vajec, nejméně 6, nejvíce 24. Po ukončení snášky zasedá na hnízdo slepička a kohoutek v blízkosti hlídá. Je stále připraven kdykoli zastoupit slepičku, popřípadě odchovat kuřata sám. K líhnutí dochází po 23 až 24 dnech, většinou po 23 dnech. Kuřata se po vylíhnutí živí sama, jsou však velmi citlivá na vytrvalé červnové deště a chladna. V šesti týdnech již létají, pohlavně dospívají v prvním roce. Od vylíhnutí až do toku žijí koroptve v hejnech.

Krkavec velký (Corvus corax)

řád:	pěvci
čeleď:	krkavcovití
rod:	krkavec
podrod:	krkavec

Krkavec velký je původním obyvatelem celé Evropy, Asie a severní Afriky, včetně Sahary. Ze střední a západní Evropy byl v minulosti vytlačen, ale v současné době se vrací zpět a hnízdí na Šumavě, v Jeseníkách, Beskydech a na východním Slovensku začíná též citelně škodit na mizející drobné zvěři. Například v oblasti Rožňavy se v zimě objevují hejna o 50 a více krkavcích. Zbarven je úplně černě. Mezi samcem a samicí nejsou patrné rozdíly. Je veliký a mohutný. V rozpětí křídel dosahuje 120 až 130 cm a váží 1 000 až 1 250 g. Mohutný zobák (klovec) je dlouhý až 8 cm. Hnízdo si krkavec staví v horských nebo lužních lesích na starých vysokých stromech (rád si vybírá buky) nebo na strmých a vysokých skalách. Hnízdo používá po dlouhá léta, stále je upravuje, takže stavba dosahuje časem úctyhodných rozměrů.

Hnízdo upravuje a staví pouze samice, samec nosí stavební materiál. Na východním Slovensku bylo zjištěno, že si krkavec staví hnízdo v blízkosti jiného dravce, sokola nebo raroha, a že se živí částečně zbytky potravy přinášené těmito dravci. Na oplátku je varuje před každým nebezpečím. Nejde tedy o vlastní potravní parazitismus, ale spíše o určitou formu "spolupráce". Krkavci hnízdí velmi brzy, vejce snášejí již ke konci února, ale hlavně v březnu. Vejce jsou podobná velkým vejcím vrány, jsou černohnědě skvrnitá a mají modravě zelený podklad. Snůška obsahuje 5 až 6 vajec. Sedí na nich většinou jen samice, a to asi 3 týdny. Mláďata vylétávají z hnízda asi po 40 dnech. Starostlivá péče rodičů však pokračuje mnohem déle. Mláďata jsou s rodiči přes celé léto, někdy prý i přes zimu, až do nového hnízdění.

Krkavec je jako většina krkavcovitých ptáků všežravcem, specializuje se však na zdechliny a mršiny. Vyhledává je svým výborným zrakem. Dokáže ulovit každého savce asi do velikosti zajíce a ptáka až do velikosti tetřeva. Jeho záliba ve sbírání zdechlin je velmi prospěšná.

Ledňáček říční (Alcedo attnis)

řád:	srostloprstí
čeleď:	ledňáčkovití
rod:	ledňáček
druh:	ledňáček říční

Ledňáček je skutečně barevným skvostem. Má silný, dlouhý zobák, zavalitou postavu a velikostí připomíná špačka. Spodek těla je rezavý, jinak je překrásně smaragdově a zelenomodře zbarven. Když letí nad vodou, připomíná pohybující se jiskru. Kořist vyhlíží z větví nad vodou, a zahlédne-li rybku, vrhá se pro ni do vody. Dokonce se i potápí a vesluje křídly. Hlavní složkou jeho potravy jsou drobné rybky a vodní hmyz. Svým životem je vázán na čisté tekoucí vody s hojností plevelných ryb, na toky, které nemají regulací narušené břehy, v nichž hnízdí.

Rodičovský pár si v kolmých hlinitých březích hloubí hnízdní noru, která je přímá a dlouhá 0,5 - 1 m, o průměru 5 - 7 cm; končí hnízdní dutinou, která je 10 cm vysoká a asi 13 cm široká. Většinou si každý rok hrabe nové hnízdo. Ledňáček hnízdí někdy i 2krát - 3krát ročně a samička snáší do hnízda průměrně asi 7 vajec. Mimo dobu rozmnožování žijí ledňáčci samotářsky. Přezimují u nás jen občas; většina ledňáčků odlétá na podzim do Středomoří. Znečištění vod, regulace břehů, avšak i pronásledování ledňáčka rybáři za údajnou škodlivost na rybím potěru vedou k tomu, že ledňáček u nás vymírá. Pro záchranu ledňáčka je nutná jeho přísná ochrana a úsilí o čistotu vod. V některých státech bylo s úspěchem použito zabudování umělých prefabrikovaných nor tam, kde byly břehy regulací již narušeny.

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

řád:	dravci
čeleď:	sokolovití
rod:	sokol
podrod:	poštolka
druh:	poštolka obecná, poštolka rudonohá, poštolka jižní

Poštolka obecná obývá celou Evropu, Asii a Afriku a někdy se objevuje až v Severní Americe. U nás je běžným obyvatelem rovin, pahorkatin i podhůří. Má jako všichni sokolovití ostrý zářez na horní části zobáku, tzv. zejk, a dlouhá, úzká, na koncích zašpičatělá křidla. Hřbetní část těla je rezavá, u samce černě skvrnitá, u samice příčně pruhovaná. Poměrně dlouhý samčí ocas je stejně šedý jako hlava a jeho konec lemuje široká černá páska. Samička má ocas rezavý, hustě pruhovaný. Spodek těla je u obou pohlaví krémový, podélně skvrnitý. Velmi dobrým poznávacím znakem poštolek je třepotavý, "poštolčí" způsob letu. Poštolka zůstává na jednom místě a prudce při tom mává křidly. Rozhlíží se tímto způsobem po kořisti. Stejně veliký krahujec něco podobného neudělá. Poštolka obecná má v rozpětí křidel až 75 cm a váží 200 až 280 g. Křídlo měří 230 až 271 mm, ocas 158 až 183 mm, stoják 39 až 45 mm a zobák 13 až 16 mm. U nás je ptákem tažným, který odlétá na svá africká zimoviště a vrací se v březnu. Někteří jedinci u nás přezimují, zejména ve městech.

Je jediným dravcem, který hnízdí také v blízkosti lidských obydlí. Většinou si staví hnízda v korunách stromů na okrajích rozlehlejších lesů nebo v malých polních lesících. Osídluje však i krajiny skoro bezlesé a tam s oblibou vyhledává pro hnízděni staré věže a střechy nebo skály a díry v hliněných březích. Hnízdo si staví nerada (jako většina dravců). Raději přichází k hotovému a vyhledává opuštěná hnízda vran nebo strak. Do nich naklade v dubnu až květnu 4 až 7 hnědě mramorovaných vajec.

Doba líhnutí trvá asi 29 dní. Na vejcích sedí jenom samice; samec se stará o potravu. Pokračuje v tom nějaký čas i po vylíhnutí mláďat a potravu předává na skále nebo na stromě. Mláďata však krmí převážně samice. Mláďata vylétávají z hnízda po 28 až 32 dnech a podnikají samostatné lety v okolí. Rodina zůstává pohromadě až do podzimního odletu. Uvádí se, že při dostatku potravy, to je při dostatku myší a hrabošů, může poštolka obecná hnízdit i podruhé. Potravou této poštolky jsou z 80 % myšovití hlodavci. Zbývající část potravy je tvořena hmyzem, obojživelníky, ještěrkami a v řídkých případech malými ptáky. Na stepích loví hlavně sarančata. Poštolka je velmi užitečná a plně si zasluhuje celoroční ochranu.

Poštolka rudonohá obývá východní Evropu, střední Sibiř a východní Asii. Někdy hnízdí i v Rakousku, Čechách a na Slovensku, v Polsku a zcela běžně v Maďarsku. Osídluje nejraději stepi, lesostepi a kulturní stepi s řídkými stromovými porosty. Sameček je břidlicově šedý, jen spodní ocasní krovky a kalhotky jsou kaštanově hnědé. Samička má hřbetní část modrošedou a černě páskovanou, hlava je skořicová a spodek těla rezavý. V rozpětí křidel má asi 75 cm a váží 130 až 175 g. Křidlo měří 230 až 262 mm, ocas 130 až 150 mm, stoják 30 až 31 mm a zobák 15 až 16 mm. Je ptákem stěhovavým. Odlétá od nás v září a vrací se v dubnu. Zimuje ve východní a jižní Africe. Hnízdí většinou na stromech a používá opuštěná hnízda jiných ptáků. Často žije v kolonii, v které může být až několik desítek párů hnízdících ptáků. Vajíčka se podobají vajíčkům poštolky obecné, ale jsou menší. Samička jich klade 3 až 5.

Mláďata se líhnou asi po 23 dnech sezení a z hnízda vylétávají asi po 4 týdnech. Tato poštolka se specializuje na létající hmyz, hlavně na různé druhy chrobáků. Výjimečně uloví také drobného hlodavce nebo malého ptáka. K většímu soustu se dostane tím způsobem, že je vytrvalým dotíráním vyloudí na poštolce obecné. Poštolky rudonohé hnízdí a často loví i ve skupinách. Lehkým obratným letem létají nízko nad zemí a chytají velký hmyz.

Poštolka jižní obývá jižní a jihovýchodní Evropu, jižní i nejsevernější pruh Afriky a střední Asii. U nás je řídkým hostem. Velmi se podobá poštolce obecné, je však o něco menší. Hřbet samce postrádá černé skvrnění, zato v křídle se objevuje šedomodrá páska. Drápy této poštolky jsou světlé, kdežto poštolka obecná je má černé. V rozpětí křídel měří asi 65 cm a váží 130 až 200 g. Křídlo měří 226 až 248 mm, ocas 138 až 170 mm, stoják 27 až 35 mm a zobák 12 až 15 mm. Poštolka jižní se s oblibou zdržuje v suchých krajinách stepního až lesostepního charakteru; nevyhýbá se ani pustým místům. Z afrických zimovišť se vrací v březnu a hnízdí většinou v hlinitých březích nebo na skalách. Také tvoří početné kolonie. V dubnu až květnu snáší samička 3 až 6 hnědě mramorovaných vajíček, zahřívá je spolu se samcem 26 až 29 dní.

Asi po měsíci mláďata hnízdo opouštějí, ale s rodiči žijí až do září, kdy odlétávají na zimoviště. Hlavní potravou této poštolky jsou sarančata, kobylky, různí létaví brouci, motýli a jiný hmyz. Když je hmyzu málo, loví i drobné hlodavce a žáby. Za letu vypadá poněkud štíhlejší než poštolka obecná; třepotavého letu používá zcela výjimečně.

Sluka lesní (Scolopax rusticola)

řád:	dlouhokřídlí (bahňáci)
čeleď:	slukovití
rod:	sluka
druh:	sluka lesní, bekasina otavní

Sluka lesní, nejvýznamnější ze sluk, se vyskytuje v celé Euroasii od Anglie až po Japonsko a na severu až k 64. rovnoběžce. Jižní hranice jejího hnízdění jsou vysoká středoevropská horstva. Převážná většina evropských sluk odtahuje na začátku října na jih a přezimuje ve Středomoří. Sluky táhnou v noci. Při podzimním tahu nespěchají, takže je možno zastihnout je na některém místě ve značném množství, jako na některých ostrovech ve Středozemním moři. Jarní tah na severská sídliště je mnohem usilovnější a podle prof. Komárka není podstatně ovlivňován počasím; je řízen pohlavním pudem a souvisí s vývojem pohlavních orgánů. Sluky tentokrát spěchají. Jejich cesta na sever vede nad údolími řek a nad horskými průsmyky.

Volí většinou nejvýhodnější cesty, aby co nejdříve dosáhly svých hnízdišť. Sluka lesní je veliká asi jako koroptev. Váha jednotlivých ptáků je značně rozdílná, kolísá od 210 do 380 g. Slepičky jsou o něco větší a těžší než kohoutci. Rozpětí kolísá od 61 do 64 cm, zobák, kterému říkají myslivci píchák, měří asi 65 až 85 mm. Zbarvení sluky je bohaté na odstíny. Kohoutci se výrazně neliší od slepiček ani barvou peří, ani jinými znaky. Pohlaví je možno určit pouze pitvou. Dlouhý zobák je tmavohnědý a veliké tmavé oči sedí vysoko na hlavě. Obojí souvisí se způsobem získávání potravy a s nočním životem tohoto ptáka. Hlavním hnízdištěm sluk u nás jsou pahorkatiny a výše položené oblasti. V nížinných a lužních oblastech Sluka lesní nehnízdí. Sluka má sice ráda vlhčí oblasti a lokality, neboť jí poskytují dostatek potravy, skládající se převážně z dešťovek a larev žijících v kypré půdě, ale vyhýbá se při hnízdění zamokřelým či zabahnělým místům.

Podzimní tah sluk probíhá bez hlasových projevů, kdežto jarní tah na sever, na hnízdiště, je ve znamení toku. Hlavní denní dobou toku sluky lesní je pozdní večer krátce před setměním, pak ranní čas před rozedněním. Ranní tok je kratší. V našich podmínkách dochází k jarnímu tahu sluk, spojenému s tokem, zpravidla v druhé polovině března a jen někdy až na začátku dubna.

Při večerním toku, v pozdní době, kdy většina denních ptáků už umlkla, vylétají kohoutci ze svých denních úkrytů a táhnou nad ztichlým lesem. Ozývají se při tom dvěma hlasovými projevy; jeden z nich připomíná ostré krátké písknutí, druhý mnohem hlubší, hrčivé kvokání (v myslivecké mluvě se říká tomuto hlasu kvorkání). Tyto dva zvuky bývají různě spojovány bez nějakého pevného řádu. V místech stálých hnízdišť oblétává kohoutek v době 10minutového až 20minutového trvání večerního toku kruhovitě uzavřenou dráhu, takže ho můžeme na jednom místě vidět několikrát. Zvuky při toku jsou vydávány hrdlem a zobákem, což bylo dříve popíráno. V době toku jsou slepičky na zemi a ozývají se tichým vábením. Kohoutci k nim slétají a dochází k druhé fázi toku, k páření.

Kohoutek obchází drobnými krůčky slepičku, má při tom vějířovitě roztažený tatrček, spuštěná křidla a sklopený zobák. Slepička se ozývá tichým vrkáním. Po kopulaci kohoutek opouští slepičku a pokračuje v toku.

U sluk se stará o hnízdo a výchovu mláďat pouze matka, otec se již nevrací. Slepička zakládá hnízdo po svém jarním příletu, a to vždy na zemi v mělkém, slabě vystlaném dolíku. Snáší 3 až 5 světle olivových vajíček s červenými a hnědými skvrnami. Doba inkubace je 22-24 dní. Slučata mají zpočátku krátký zobáček. Sluky vedou velmi skrytý způsob života, a proto toho o vývoji, růstu a osamostatňování mláďat mnoho nevíme. V poslední době nabývá vrchu domněnka, že sluka hnízdí na začátku června podruhé. Kdyby to odpovídalo skutečnosti, musel by být vývoj slučat neobyčejně rychlý; jejich osamostatnění by muselo nastat asi už po 4 až 6 týdnech. Domněnka o druhém hnízdění sluk vychází z toho, že v toku kohoutků je dosti dlouhá pauza. Dochází k ní na začátku května a trvá asi 10 dní. Pak pokračuje a protahuje se někdy až do července. Zastáváme však spíše názor prof. Komárka, že sluka hnízdí pouze jednou.

Bekasina otavní na rozdíl od sluky lesní má štíhlejší tělo, delší prsty a vyšší stojáčky. Dosahuje váhy jen 90 až 120 g, rozpětí křidel měří okolo 44 cm a má dlouhý zobák 65 až 73 mm. V tatrčku má 16 per (sluka lesní 12). Je též tažným ptákem se stejnou dobou příletu jako ostatní sluky. V toku si však počínají jinak. Kohoutci létají vysoko v kruzích, strmě stoupají a pak se náhle spouštějí střemhlav dolů. Tuhá krajová rýdovací péra tatrčku vydávají při rozrážení vzduchu mečivý, hlasitý zvuk. Proto se říká této sluce kozlík. Někteří pozorovatelé tvrdí, že i sedící bekasina může vydávat mečivé zvuky. Její varovný hlas má podobné zbarvení. Vlastní páření probíhá též na zemi. Slepička snáší 4 nazelenalá vejce s hnědými skvrnami. Vejce mají hruškovitý tvar. Po 19 až 21 dnech sezení se líhnou kuřata. Podzimní odlet je poněkud dřívější, začíná již ke konci srpna (většinou probíhá v době kosení otav, a proto dostala tato sluka jméno otavní, a trvá až do října. Bekasiny se před odletem shlukují do větších společností.

Sojka obecná (Garrulus glandarius)

řád:	pěvci
čeleď:	krkavcovití
rod:	sojka
druh:	sojka obecná

Sojka obecná obývá celou Evropu, severozápadní Afriku, Sibiř a východní Asii až po Čínu a Indii. U nás je rozšířená na celém území. Její výskyt je vázán na les. Základní zbarvení je rudošedé, černý ocas má bílý kostřec, na temeni hlavy jsou černobílá pírka. Velmi známá jsou "sojčí pírka'', vrchní křídelní krovky černě, bíle a modře pruhované. Mezi pohlavími není vnější rozdíl. Sojka si staví hnízdo od začátku dubna, většinou na vysokých stromech s hustou korunou. Ke konci dubna až v květnu snáší do něj 5 až 7 šedozelených skvrnitých vajec. Na vejcích sedí oba rodiče 16 až 17 dní. Mláďata vylétají po 19 až 20 dnech a zdržují se s rodiči v okolí hnízdiště. Tam také většinou zimují. Sojky se živí živočišnou i rostlinnou potravou, sbírají různý hmyz, housenky, hraboše, myši, ale i mladé ptáky a jejich vejce. Navštěvuje i zdechliny.

Z rostlinné potravy má ve zvláštní oblibě žaludy. Polyká je celé. Žaludy také roznáší, čímž může být i užitečná. Varovný hlas sojky, jimž hlásí hlavně přítomnost člověka, je přejímán ostatními obyvateli lesa.

Tetřev hlušec (Tetrao urogallus)

řád:	hrabaví
čeleď:	tetřevovití
rod:	tetřev
druh:	tetřev hlušec

U nás a v celé střední Evropě žije poddruh tetřev hlušec středoevropský (Tetrao urogallus major). Největší stavy tetřevů jsou na území bývalého SSSR a velmi dobré i ve Švédsku, Norsku a Finsku. Tetřev žije také ve středoevropských a východoevropských lesních oblastech, dále ve Skotsku, v Pyrenejích a na Balkáně. Na jihu jsou větší stavy hlavně v Jugoslávii, a to v oblasti slovinských a chorvatských hor. Poměrně hojně se vyskytuje v alpských oblastech, zvláště Švýcarska a Rakouska, a v některých pohořích karpatského masivu v Rumunsku a v Polsku.

Tetřev žije jen tam, kde jsou souvislé jehličnaté nebo smíšené lesy. Proto se vyskytuje v našich zemích v horských lesních oblastech a na Třeboňsku. Dříve byli u nás tetřevi značně rozšířeni, ale v posledních desetiletích začal jejich stav klesat. Podle Sekery bylo uloveno v roce 1910 v českých zemích 1 560 tetřevích kohoutů, v roce 1933 pak 1 064 a v roce 1950 už jen na 245 tetřevů.

Tetřev zmizel postupně ze středních Čech a zvláště z Křivoklátska, které bylo kdysi nejbohatším výskytištěm této zvěře. Tetřev ustupuje také z Krkonoš, Doupovských hor, Dokské plošiny, Brd, Lužických hor a z Tepelské plošiny. Nejvyšší stavy tetřevů jsou v současné době na Šumavě, v Jeseníkách, v západní části Krušných hor, Českomoravské vrchovině a Beskydech. Podle Sekery je ubývání tetřevů způsobováno změnami prostředí, stavem nepřátel, nevhodným poměrem pohlaví, nepříznivými klimatickými poměry v posledních letech a v některých případech snad i nemocemi a cizopasníky. Chovu tetřeví zvěře je nyní věnována u nás značná pozornost. Soustřeďuje se na ochranu této vzácné zvěře, na umělý odchov a zimní přikrmování.
Zásadní příčinou vymírání tetřevů však zřejmě bude zkulturnění našich lesů, se kterým souvisí absence fáze přirozeného rozpadu přestárlých porostů a obecně podceňování zneklidňování tetřevích slepic při vyvádění mláďat.

Tetřev hlušec je pták s výraznou pohlavní rozdílností, danou hlavně zbarvením a velikostí. Váha dospělých kohoutů kolísá podle věku a vyspělosti od 3,5 do 6 kg; nejčastěji se shledáváme s váhou kolem 4,5 kg. Délka těla kohouta od klovce až po konec tatrče měří až 112 cm, rozpětí křidel až 140 cm. Tetřeví slepice váží od 1,8 do 3 kg, dlouhé jsou 60 až 70 cm a rozpětí křidel měří od 95 do 105 cm. Slepice má vysloveně ochranné zbarvení, to proto, že veškerá tíha hnízdění a vyvádění kuřat spočívá jen na ní. Kohouti jsou u slepice pouze v době toku, jakmile tok skončí, slepice opouštějí. O své potomstvo neprojevují žádný zájem. Tetřívčí kohoutek může oplodnit tetřeví slepici a tetřeví kohout tetřívčí slepičku. Většinou vídáme jen samčí jedince těchto kříženců, hybridní slepice ucházejí naší pozornosti. Jsou o něco menší než tetřevi, ale větší než tetřívci. Ocasní vějíř kohoutů netvoří nikdy pravou tetřívčí lyru. Typický je jejich hlas, kterým se ozývají v toku. Je velmi nepříjemný, skřípavý až chrchlavý. Kohouti kříženců vyhledávají s oblibou tokaniště tetřívků a narušují svou agresivitou průběh toku.

Vraťme se však k tetřeví zvěři. Tetřeví tok je neobyčejně zajímavý. Přibližně ke konci února se začínají projevovat první příznaky toku, dnů páření. Společenstva kohoutů - ostatně malá a bez nejstarších jedinců se začínají rozpadávat a kohouti se přibližují ke starým tokaništím. Hned na nich nenocují, k tomu dochází až později. Brzy však začíná boj o ně nebo alespoň o některé jejich části. Kohouti přilétají na tokaniště asi o dva týdny dříve než slepice. (Slepice naproti tomu zůstávají na tokaništích nebo alespoň v blízkosti déle než kohouti, obyčejně až do doby hnízdění.) Tok začíná u nás asi od začátku dubna do poloviny května; v nižších polohách dříve, ve vyšších později. Kohout toká zpravidla na přechodu noci a dne. Začíná ještě za noci a pokračuje v prvním ranním rozbřesku, a to zpravidla vždy na stromě. Na těchto stromech tetřevi také přenocují; přilétávají na ně krátce před setměním. Toho využívají myslivci a chodí večer na tzv. zábrk.

Z bezpečné vzdálenosti a z krytu pozorují, který strom si kohout vybral pro ponocování, a tím i pro ranní tok. Hlučný přílet kohouta a jeho zasednutí je za tichého večera slyšitelné dosti daleko.

Kohout začíná tokat, jakmile se ráno probudí. Nejprve natřásá peří, ale to je sotva slyšet; je to spíše známka probuzení než toku. Vlastní tok má čtyři hlasové projevy, čtyři verše, které tvoří jednu sloku tetřeví písně. Prvním hlasovým projevem je tzv. klepání (říká se tomu také počítání nebo pukání), připomínající zvuk dvou suchých hůlek nebo dřívek narážejících o sebe. Není to hlasitý zvuk a kdo jej nezná, snadno jej přeslechne. Za silnějšího větru jej obtížně zachycuje i zkušený myslivec a nesnadno určuje směr, odkud přichází. Zprvu jsou mezi jednotlivými klepnutími delší přestávky, ale brzy se začnou zkracovat, takže nakonec vyzní tento hlasový projev v trylek, jak se ostatně také nazývá. Krátký trylek je zakončen mlaskavým vylousknutím či výluskem nebo lousknutím, které připomíná otevření láhve se šumivým nápojem.

Tyto tři hlasové projevy tvoří společně počáteční, čili přípravnou fázi toku. Druhou fázi tvoří bezprostředně navazující broušení, což je několikrát opakovaný sípavý a svištivý tichý zvuk, připomínající poněkud vzdálené broušení kosy. Broušení trvá nejvýše asi 4 vteřiny a kohout má v tomto časovém intervalu značně sníženou zrakovou i sluchovou schopnost, neboť jednak při něm přivírá světla, jednak jeho sluch ztrácí na citlivosti přechodným zůžením zvukovodu a překrvením sluchového ústrojí. Lovci využívají tohoto okamžiku a skokem se k ptáku přibližují; říkáme, že přiskakují. Po broušení je kohout zase plně citlivý na zvuk a lovec se nesmí hnout, jinak pták okamžitě odtahuje. Tok pokračuje s různou intenzitou a v různých intervalech, až posléze kohout slétá na zem a tam ošlapuje slepice nebo svádí se sokem či soky boj o tuto možnost. Tok pokračuje někdy i na zemi.

Slepice po oplození začne se stavbou hnízda, zpravidla ke konci dubna. Za hnízdo slouží většinou malá prohlubeň mezi kořeny stromu nebo v hustším krytu. Hnízdo je vždy na zemi a snáší do něj každý druhý den po jednom vejci. Ke konci snášky v něm bývá 5 až 10 vajec. Vejce jsou poměrně malá, světlehnědě nebo červeně žlutě zbarvená a posetá drobnými tmavými skvrnkami. Slepice sedí na vejcích velmi pevně; doba inkubace je 26 až 28 dní. Při odchodu z hnízda, k čemuž dochází zpravidla jednou denně, vejce zakrývá. Právě vylíhlá kuřata jsou žlutě rezavá s temnými skvrnami a slepice je vyvádí z hnízda hned po oschnutí. Kuřata se v prvním období při nebezpečí rozbíhají a strnule se tisknou do nejbližšího úkrytu. Opečování mláďat postupuje dosti rychle, ke konci druhého měsíce života mohou již létat. Mateřské hejnko zůstává pohromadě až do podzimního přepeřování. Pak se oddělují kohoutci od slepiček a hejnko se rozpadává. Ke konci září dochází dosti často k podzimnímu toku, provázenému týmiž hlasovými projevy jako jarní tok.

Slepice se však podzimního toku nezúčastňují. Podle Dementjeva tokají v této době převážně 14měsíční až 15měsíční kohouti, tedy kohouti, kteří právě pohlavně dospívají. Je velmi nesnadné odhadnout věk tetřeví zvěře, která žije ve volnosti. Ostatně v běžné myslivecké praxi má význam pouze odhad věku kohoutů. Jejich věk můžeme určovat jednak podle doby toku, jednak podle jeho průběhu. Nejdříve tokají staří kohouti, kdežto mladí nejpozději. Tok starých kohoutů bývá dost nepravidelný, ptáci vynechávají některé verše či sloky a mívají delší přestávky. O něco snazší byl dřive odhad věku ulovených tetřevů. Posuzoval se tvar a zahnutí klovce, délka a mohutnost brady, celkové zbarvení ptáka a zejména délka, šířka a tvar per ve vějíři, což je nejprůkaznější znak. Zobák (klovec) je bělavě šedý, silný a zahnutý dolů. Starý kohout má na klovci dvě výrazné rýhy, vybíhající od nozder dopředu. Jeho klovec je vyšší než klovec mladé zvěře a výrazně dolů zahnutý. Čím je tetřev starší, tím je prohlubeň na přechodu zobáku do lebky zřetelnější. Bradou nazýváme černá péra pod zobákem; péra směřují dolů a tvoři jakýsi vous. Čím je kohout starší, tím má bradu mohutnější a delší. Brada vyniká zvláště při těch fázích toku, kdy kohout zvedá hlavu a zaklání ji dozadu. Celkové zbarvení je závislé na věku kohoutů. Starý kohout bývá celkově tmavší. Ale ani to nemusí vždy platit.

Celkový tvar a uspořádání vějíře, tvar, velikost a šířka ocasních per, jakožto znaky použitelné při odhadu věku uloveného tetřeva, byly zpracovány Sekerou a jsou přebírány různými autory. Obloukovité zakončení per mladých kohoutů se postupným obrušováním ztrácí, konce per se zarovnávají, až se posléze prohloubí dovnitř. Sledování tetřeva je nejenom velmi zajímavé, ale i značně náročné, a to jak na fyzickou připravenost, tak na znalosti a zkušenosti. V horských polohách bývá v době toku ještě měkký jarní sníh, který značně ztěžuje přistup na tokaniště. Tokaniště je třeba znát anebo je nalézt, určit přesně stromy, na kterých tetřevi hřadují a tokají, a to podle stop a trusu. Při večerním zábrku si tato svá pozorování ověřujeme a ráno, ještě za hluboké tmy musíme stát už v blízkosti tokaniště a čekat na první známky toku. Obyčejně býváme při tom roztřeseni zimou a nedočkavostí. Pak opatrně přiskakujeme blíž, pátráme dalekohledem v tmavých siluetách stromů po ještě tmavší a občas se pohybující skvrně, snažíme se ovládnout třesoucí se ruce a bušící srdce.

Tetřívek obecný (Lyrurus tetrix)

řád:	hrabaví
podřád:	kurovití
čeleď:	tetřevovití
rod:	tetřívek
druh:	tetřívek obecný

Mimo Anglii žije v celé Evropě poddruh, označovaný též jako geografická rasa, tetřívek obecný evropský (Lyrurus tetrio tetrix). Tetřívek se nejhojněji vyskytuje v tundrových a tajgových lesích středoasijské části Ruska a pak ve velké části severní, střední a východní Evropy. Jižní hranici rozšíření v Evropě tvoři Pyreneje, Balkán a Karpaty. V našich zemích je nejhojněji zastoupen v českých krajích, méně již na Moravě a nejméně na Slovensku. V Čechách se vyskytuje nejenom v horských polohách, ale i v pahorkatinách a rovinných oblastech, na Moravě ve vyšších polohách, a to i v místech ležících až 1 900 metrů nad mořem.

Na rozdíl od tetřeva není tetřívek ptákem uzavřených lesů. Vyhledává spíše lesní okraje nebo malé lesíky hraničící se zemědělskou půdou, vřesovišti, pastvinami apod. Je značně závislý na rázu krajiny a vyhledává podmínky, které odpovídají jeho severské domovině. Změní-li se tyto podmínky, tetřívci nenávratně mizí.

Tělo dospělého kohoutka měří 60 až 65 cm a rozpětí křídel 30 cm; průměrná váha se pohybuje okolo 1 250 g. Slepice je podstatně menší, váží pouze 750 až 1 000 g. To je jeden znak, jímž se liší kohoutek od slípky. Druhým znakem, a to velmi výrazným, je zbarvení. Čím je tetřívek starší, tím zřetelněji se projevuje jeho základní černé zbarvení, až nabude vysokého kovového lesku. Mladí kohoutci mají na svém rouchu mnoho hnědé barvy, a to hlavně na křídlech (letkách). V tatrči má tetřívek 18 per; prostřední jsou rovná, kdežto okrajová se srpovitě vytáčejí ven a vytvářejí velmi hezkou, pro tetřívka typickou lyru.

Se stoupajícím věkem kohoutka se výška tatrče snižuje. Zároveň se prodlužují okrajová péra, srpky, a zvětšuje se jejich zakřivení. Bílá podtatrční péra přesahují okraj tatrče zřetelněji u starých než u mladých kohoutků. Zbarvení slípky je velmi nenápadné, má ochranný charakter. Je to nutné, protože slípka se stará o líhnutí a výchovu mláďat.

Tetřívci žijí v polygamii. Jejich tok začíná většinou ke konci března, vrcholí v dubnu a doznívá na začátku května. Tokaniště jsou vesměs volné otevřené plochy a kohoutci na ně přilétají většinou ještě za tmy, krátce před rozedněním. Tok je záležitost společenská, při vyšších stavech tetřívčí zvěře bývá na tokaništích až několik desítek kohoutků. První fáze toku nastává vzápětí po prudkém frčivém příletu kohoutka na tokaniště. Kohoutek většinou nejdříve zaškrtne a pak se ozve tzv. pšouknutím. Poté je chvíli tiše a pozoruje okolí, načež se znovu ozve sykavým pšouknutím. Kohoutek při pšoukání zpravidla povyskočí a zatřepe spuštěnými křídly. Druhou fází toku je tzv. bublání.

Je dost daleko slyšitelné a opravdu připomíná vzdálené bublání vody. Kohoutek natahuje při tom krk vodorovně dopředu. Čepýří se, rozevírá široce lyrovitý tatrč a překlápí jej až na hřbet, takže jasně vyniká oslnivě bílý chomáč podtatrčních per. Při bublání se kohoutek většinou pohybuje. Bublání zabírá podstatně delší část toku než první fáze. Tok trvá poměrně dlouho do rána. Často se stává, že tetřívci, kteří byli vyrušeni, vracejí se v krátké době na tokaniště a v toku pokračují. Slepice přilétají na tokaniště kolem východu slunce a tok tím vrcholí. Kohoutci někdy pokračují v toku ještě po odletu z tokaniště a bublají na stromech. Kohouti tokají také večer před západem slunce, avšak bez slepic.

Slípka hnízdí na zemi a snáší do hnízda na začátku května 6 až 10 žlutavých nebo hnědých vajec, posetých tmavými skvrnami. Kuřata se líhnou po 25 až 28 dnech. Jsou okrově zbarvená a na prachovém peří mají černé skvrny. Už asi po 10 dnech mohou povyletět a po měsíci již hřadují na stromech. Rodinné hejnko žije pohromadě až do podzimu, do doby říjnového přepeření. Tetřívek je okrasou naší přírody. Jeho tok poskytuje myslivci silné zážitky.

Vrána obecná (Corone corone)

řád:	pěvci
čeleď:	krkavcovití
rod:	krkavec
podrod:	vrána
druh:	vrána obecná černá, vrána obecná šedá

Vrána obecná šedá, vrána obecná černá jsou dva velmi příbuzné druhy, které se dnes spíše uznávají za dvě barevné rasy téhož druhu. Vrána šedá je rozšířená přibližně v severní části Evropy a ve střední Evropě od Labe na východ a dále pak až do západní Sibiře. Vrána černá obývá jednak západní Evropu, jednak oblast východní Sibiře, Čínu a Japonsko. Obě rasy se vyskytují pohromadě pouze v místech, kde hraničí jejich teritoria. Tato hranice probíhá také naší republikou, zhruba po řekách Labi a Vltavě. V západní části Čech je domovem vrána černá, na zbývajícím (a daleko větším) území vrána šedá.

Na hranici teritorií se obě rasy kříží. Projevuje se to v odchylkách ve zbarvení. Postavou ani způsobem života se tyto dvě rasy od sebe neliší. Samci bývají o něco těžší (váží asi 520 g) než samice (420 g). Vrána obecná černá je celá černá, se zeleným a purpurovým leskem. Vrána šedá, nazývaná též šedivkou, má černou jen hlavu, hrdlo, křídla a ocas. V rozpětí křídel dosahují obě vrány až 103 cm. Vrány žijí v trvalejších párech, hnízdo si staví již v březnu na stromech, a to dosti vysoko a vždy jednotlivě. Netvoří tedy kolonie jako havrani. Ke konci března a v dubnu snáší samice 4 až 6 modrozelených vajec s tmavými skvrnami a sedí na nich sama 17 až 20 dní. Mláďata opouštějí hnízdo asi po 30 dnech a žijí ještě delší dobu v blízkosti rodičů. Obě vrány se živí rostlinnou i živočišnou potravou. Sbírají a uštipují různá semena, bobule, trávu apod. a ze živočišné potravy pak seberou vše, k čemu se dostanou, ať je to živé, nebo mrtvé. Živí se na hnojišti a v odpadových jámách, usednou na každou zdechlinu, chytí myš, hraboše, žížalu, různý hmyz, měkkýše atd. V době krmení zaútočí i na mláďata lovné zvěře a nejvíce škod páchají tím, že ničí hnízda a vejce pernaté zvěře.

Výr velký (Bubo bubo)

řád:	sovy
čeleď:	puštíkovití
rod:	výr
druh:	výr velký

Výr velký patří do řádu sov, do čeledi puštíkovitých. Je naší největší sovou. V českých zemích mu hrozilo vyhubení, ale jeho stavy se zvedly, díky dlouholeté přísné ochraně. Výr vyhledává skalnaté lesní terény, zvláště ty, které sousedí s polními oblastmi a poskytují dostatek potravy. Je stálým ptákem, tvoří dlouhodobější manželské páry a obývá po léta táž hnízdiště. Nová hnízdiště zakládají jen mladí ptáci. Celkové zbarvení výra je žlutohnědé se širokými podélnými tmavými skvrnami na spodní straně těla. Na hlavě má 7 až 9 cm dlouhá péra, uspořádaná do podoby růžků. Má velké oči s oranžovou duhovkou a hustě opeřené stojáky. Rozměry dospělých ptáků: váha 1 800 až 2 500 g, délka křídla 430 až 495 mm, délka ocasu 240 až 290 mm, délka stojáku 70 až 85 mm, délka zobáku 55 mm. Výr hnízdí na těžko dostupných skalních místech nebo v dutinách stromů. Tok začíná v zimě, někdy již v prosinci nebo lednu. Doba snášení vajec probíhá - podle počasí - od března do května. V hnízdě bývají 2 nebo 3 bílá vejce. (Vejce všech sov jsou bílá.) Na vejcích sedí pouze samice, samec se stará o potravu. Mláďata se líhnou po 32 až 36 dnech a jsou pokrytá bílým prachovým peřím. Staří je krmí na hnízdě 5 týdnů. Výřata létají asi po 2 měsících.

Výři loví, tak jako všechny sovy, převážně v noci, přesněji řečeno od západu do východu slunce. Kořist neuchopí v letu, ale na zemi nebo na stromě. Potrava výra je velmi různorodá, tvoří ji, bohužel, dosti často i drobná lovná zvěř, jako divoké kachny, zajíci, bažanti a koroptve. Vedle toho uloví výři samozřejmě ještě jiné savce a ptáky, jako např. veverky, myši, vrány, křečky, ježky, sojky, denní dravce, drobné ptáky, obojživelníky, plazy, a kromě toho i hmyz.