MS Smilovice - Řeka
Myslivost Toulky přírodou Lovečtí psi Myslivecké zvyky
Lovecký pes
Při tvorbě této části stránek byla použita publikace Myslivecká encyklopedie 2005, která vznikla ve spolupráci s předními odborníky pod redakčním vedením doc. Ing. Vladimíra Hanzala CSc.
Původ psa
O vzniku psa je několik teorií. V současné době se však odborná veřejnost přiklání k názoru, že předkem psa je s největší pravděpodobností vlk. Pro tuto teorii svědčí především nesmírná variabilita vlčí populace, protože největší polární vlci mají údajně až sto kilogramů a naopak malí indičtí vlci váží o málo více než vykrmený jezevčík. Pro vlčí předky hovoří také některé anatomické znaky, především je to hmotnost srdce a mozku. Šakalové jako další z potencionálních předků mají totiž menší mozek a srdce než vlci a psi. Vzhledem k tomu, že jedním ze znaků domestikace je zmenšování srdce a mozku, je tudíž nepravděpodobné, že by zdomácnělí potomci měli tyto orgány větší než jejich předkové. Přesto však určitý podíl šakalů na vývoji psů nelze jednoznačně zamítnout. Psi si totiž značkují své teritorium stejně jako šakalové.
K ochočení a následné domestikaci docházelo postupně asi před osmi až deseti tisíci lety. Nejprve si naši předkové ochočovali jednotlivá mláďata vlků, ze kterých vytvářeli postupně izolované ochočené populace a tím vytvořili základ pro jejich zdomácnění. Ochočení vlci se mohli v zajetí křížit pouze mezi sebou a vlivem jejich života ve změněných životních podmínkách se měnilo postupně i jejich dědičné vybavení. Nejprve došlo ke změně psychických vlastností, protože ochočená zvířata se přestala bát člověka a začala jej považovat za vůdce smečky. Domácí psi se z nich však stali až poté, co došlo v důsledku nového způsobu života ke změnám anatomické stavby těla, při nichž se řada částí a orgánů zmenšila nebo naopak zvětšila. V souvislosti s tím se objevila řada prvků v chování psů, které u jejich předků neznáme. Je to například vytrvalé štěkání, vystavování u ohařů, ochota přinášet nejen zvěř, ale i předměty, a mnoho jiných vlastností, které jsou vlkům cizí.
V rámci domestikace, která probíhala při malé hustotě osídlení, ve víceméně uzavřených lokalitách vznikaly na různých místech různé populace, které se od sebe začaly odlišovat. Člověk záměrně křížil zvířata, která uspokojovala jeho požadavky a z odchovů vybíral pouze ty jedince, kteří mu vyhovovali. Ty pak používal v chovu, a tak postupně vznikala různá plemena ustálená ve vzhledu i vlastnostech. Naši předkové bez hlubších znalostí základů genetiky vytvořili obdivuhodné dílo a zaslouží si náš obdiv. Vznik jednotlivých plemen psů byl vždy ovlivňován způsoby lovu a jejich loveckým využitím typickým pro dané historické období. V dobách, kdy naši předkové používali při lovu chladné zbraně, luky, kuše a kopí, byla populární především plemena honičů. Tito psi dokázali lovenou zvěř zastavit a udržet na místě až do příchodu nebo příjezdu lovce, který ji usmrtil. Chovy honičů pracovaly ve smečkách, které vynikaly držením teplé stopy a hlasitostí na stopě (bylo dbáno na sladění hlasových projevů při štvaní) při parforsních honech.
Štvanice na jelena (či jiné spárkaté zvěře) se neobešla bez práce tzv. vodiče. To byli těžcí, pomalí a klidní psi, kteří vynikali ve sledování studené stopy vysoké zvěře, na kterou byli nasazeni. Za jejich pomoci byl jelen obeznán a postupně vytlačen do leče vhodné pro zahájení štvanice. Tady jejich práce končila a na čerstvou stopu byla nasazena smečka honičů, za kterou vyrazili jezdci na koních. V řídce zalesněných rovinách a ve stepích byli používáni k lovu chrti, kteří štvali zvěř na "viděnou" a zpravidla "němě". Štvanice byly ve středověku velmi rozšířené, oblíbené a ritualizované. V Anglii byly donedávna pořádány parforsní lovy na lišku, při nichž byli používáni teriéři i honiči. Teriéra vezl jezdec v sedlové brašně a použil ho k vyhnání lišky z nory. Na její stopu byla potom nasazena smečka honičů, která ji hlasitě štvala. Jestliže se liška znovu ukryla v noře, je opět vyhnána teriérem a štvána smečkou, která ji posléze zadáví.
Štvanice zvěře se vyznačovaly značnou dávkou krutosti a jsou z hlediska současného pojetí myslivosti a myslivecké etiky zcela nepřijatelné. Přesto však, že je považujeme za přežilé, měly svůj historický, společenský a kulturní význam. Lov se cvičenými dravci ovlivnil vznik plemen slídičů a ohařů. K tomuto lovu byli používáni většinou sokoli, rarozi, orli a jestřábi, kteří seděli lovci na ruce. Lovenou zvěř vyháněli buď slídiči, kteří vyháněli z přehledné krytiny před sokolníkem na koni drobnou srstnatou nebo pernatou zvěř. Ten na vypíchnutou zvěř vypouštěl dravce. Pěší sokolníci zase používali ohaře, kteří nalezenou zvěř vystavili, lovec ji sám vypíchl a vypustil za ní dravce. Ohaři byli pro svůj klid a poslušnost používáni i k lovu koroptví do sítí. Pro tento způsob lovu se používali hlavně setři, protože ti při vystavování téměř ulehnou. Vystavené koroptve byly přikryty spolu s ležícím psem sítí zvanou "tyras" nebo "příkrajník" nesenou na dlouhých tyčích. Ohařům, kteří se vyznačovali tímto vrozeným vystavováním v leže, se říkalo "líhaví psi". Významným mezníkem v chovu loveckých psů bylo rozšíření střelných zbraní, především zadovek v 1. polovině 19. století. Nové způsoby lovu zvěře vedly k podpoře chovu rozličných plemen ohařů a zároveň k potlačení řady plemen honičů.
Rozdělení plemen loveckých psů
Veškerá plemena psů se rámcově dělí do čtyř kategorií:
Toto základní rozdělení přibližně 400 známých plemen psů schválila Mezinárodní kynologická federace FCI v roce 1987 a od roku 1990 platí podrobnější dělení podle jednotlivých plemen do 10 skupin:
- psi ovčáčtí, pastevečtí, kromě švýcarských salašnických psů
- pinči a knírači, dogovití psi a švýcarští salašničtí psi
- teriéři
- jezevčíci
- špici a primitivní plemena
- honiči a barváři
- ohaři
- retrívři, slídiči a vodní plemena
- společenští a doprovodní psi
- chrti a příbuzná plemena
Z hlediska myslivecké praxe rozdělujeme používaná plemena do pěti základních pracovních skupin na:
Toto členění se v podstatě shoduje s členěním FCI a jednoznačně vyjadřuje pracovní použitelnost jednotlivých plemen.Honiči
Tuto skupiny považujeme za vývojově nejstarší. Jsou to středně velcí až velcí psi (při hodnocení exteriéru psa hovoříme při výšce v kohoutku do 35 cm o malých plemenech, při výšce od 35 do 50 cm o středních a nad 50 cm jsou velká plemena). Honiči dokáží vytrvale běhat a používají se k vyhánění především černé zvěře z rozsáhlých a nepřístupných lesních komplexů. U nás smí být při nadháňkách použiti psi do kohoutkové výšky 50 cm. Honiči pracují samostatně, důsledně drží stopu štvané zvěře a mají velmi dobře vyvinutý orientační smysl, který je nezbytný při jejich práci. Dokáží nadhánět zejména černou zvěř z velké vzdálenosti přímo na svého pána. Podle způsobu jejich hlášení dokáže zkušený myslivec poznat dokonce i jakou zvěř má pes před sebou. Pro své vynikající čichové schopnosti se honiči úspěšně používají též jako barváři. V polních honitbách s převahou srnčí a drobné zvěře se však neuplatní. Stejně tak je lze těžko použít v mnoha nynějších rozdrobených honitbách.
Zástupci honičů:
brakýř jezevčíkovitý, bígl, baset, bernský honič, dalmatin, foxhound, karelský
medvědí pes, lajky, malý hrubosrstý vendeéský baset, malý modrý gaskóňský honič,
rhodénský ridgeback, slovenský kopov, sedmihradský honič, štýrský drsnosrstý
brakýř, švýcarští honiči, malý hrubosrstý vendeéský baset.
Zkušební řády:
Zkušební řád pro zkoušky honičů 
Tabulky zkoušky honičů
Barváři
Honičům velmi blízká je pracovní skupina barvářů, kteří jsou také většinou středně velcí a někteří působí těžkopádným dojmem. Díky svému vynikajícímu čichovému vybavení a schopnosti zastavit postřelenou zvěř se používají speciálně pro dosledy postřelené spárkaté zvěře, zejména jelení. Dobře vycvičený barvář musí být schopen při dosledu po vypuštění z vodítka poraněnou zvěř stavit a hlásit.
Zástupci barvářů:
bavorský barvář, hanoverský barvář, bladhaund.
Zkušební řády:
Zkušební řád pro barváře
Ohaři
Nejznámější je skupina ohařů, kteří jsou používáni hlavně v honitbách s drobnou zvěří. Pracují s vysokým nosem a po nalezení zvěř vystavují. Vystavování je jedním z typických znaků domestikace, spočívající v dědičně zafixovaném přerušení útoku na zvěř. Ohaři zůstanou ve strnulé poloze před skokem. Tuto vlastnost je však nutné upevňovat výcvikem. Dobře vycvičení a zkušení ohaři dokáží za ustupující drobnou zvěří tzv. postupovat, a když se zastaví, tak ji opět vystavují. Někteří dokáží i unikající zvěř ustálit, to znamená, že ji oběhnou a vystavují tak, aby byla mezi ním a lovcem. Někteří angličtí ohaři při práci ve dvojici zase tzv. přiznávají. Jakmile jeden pse začne vystavovat, tak druhý, když to zpozoruje, začne též vystavovat směrem k zalehlé zvěři.
Velkou výhodou ohařů je, že je můžeme používat jak při lovu drobné zvěře na poli i ve vodě, tak při dosledech postřelené spárkaté zvěře. Díky jejich široké použitelnosti jsou ceněni jako všestranně použitelní psi. Ohaři jsou velcí psi, kteří mají v kohoutku výšku většinou okolo 60 cm a jsou dostatečně silní, aby byli schopni přinést uloveného zajíce nebo bažanta. Velká skupina ohařů se podle svého původu dělí dále na dvě dílčí skupiny, kontinentální a anglické.
Kontinentální ohaři mají tři základní formy, krátkosrstou, dlouhosrstou a hrubosrstou. Krátkosrstým a hrubosrstým se doposud většinou krátily pruty, ale v současné době se stále častěji od této praktiky upouští. Angličtí ohaři jsou pouze krátkosrstí a dlouhosrstí.
Zástupci ohařů:
anglický setr, auvergneský ohař krátkosrstý, bretaňský ohař dlouhosrstý,
český fousek, francouzský ohař dlouhosrstý, griffon, gordonsetr, irský setr,
irský červenobílý setr, italský ohař, maďarský krátkosrstý ohař, maďarský
hrubosrstý ohař, maý musterlandský ohař, německý ohař krátkosrstý, německý
ohař ostnosrstý, německý ohař drátosrstý, německý ohař dlouhosrstý, pointer,
pudlpointer, slovenský ohař hrubosrstý, výmarský ohař, výmarský ohař
dlouhosrstý, výmarský ohař krátkosrstý, velký musterlanský ohař.
Zkušební řády:
Zkušební řád anglických ohařů
Zkušební řád ohařů
Tabulky zkoušky ohařů
Slídiči, retrívři
Do této skupiny patří klasičtí slídiči, a dále do ní byli zařazeni i přinašeči,
neboli retrívři. Ti byli dříve řazeni dlouho mezi ohaře, a to i přesto, že
nemají vrozené vlohy pro vystavování.
Slídiči pracují podobně jako honiči, ale na menších plochách, houštinách,
pasekách nebo v rákosinách. Zde slídí po drobné zvěři, kterou hlasitě vypichují
a po ulovení ochotně přinášejí. Je možné je použít i k nadhánění jako honiče a
při dosledech postřelené spárkaté zvěře.
Nejrozšířenějším slídičem u nás je kokršpaněl, jehož předkové byli chováni v Anglii již ve středověku. Protože Angličané si potrpí na specializaci, tak i kokršpaněla používali především k lovu sluk, které vyháněl z houštin. Mimo slídění ale též rád přináší ulovenou zvěř a nevyhýbá se ani vodě.
Ke slídičům byli přiřazeni retrívři, neboli přinašeči. Je to též jedna z velmi starých anglických skupin, která byla používána ve spojení s ohaři pro přinášení ulovené zvěře. Při práci ve vodě nemají retrívři konkurenci. Díky své pracovitosti, síle, dobrému nosu a vášní pro aportování se stali snad nejpoužívanějšími loveckými psy na světě.
Zástupci slídičů a retrívrů:
americký kokršpaněl, americký vodní španěl, anglický kokršpaněl,
anglický špringr španěl, clumber španěl, curly coated retriever, flat coated
retriever, chesapeake bay retriever, irský vodní španěl, křepelák, labradorský
retriever, nova scotia duck tolling retriever, sussex španěl, welššpringr
španěl, zlatý retriever.
Zkušební řády:
Zkušební řád pro zkoušky loveckých slídičů
Tabulky zkoušky slídičů
Zkušební řád pro zkoušky retrieverů
Tabulky zkoušky retrieverů
Norníci
Tato skupina psů je velmi početná a její název je odvozen od hlavního způsobu práce - norování. Tvoří ji společně plemena teriérů a jezevčíků. Obojí mají silně vyvinutý lovecký pud, vynikají ostrostí a jsou značně samostatní. Náruživě štvou veškerou zvěř stejně jako honiči. Jezevčíci pracují velmi dobře i jako barváři.
Teriéři jsou velmi starou a specifickou skupinou plemen, kterou pojmenovali s největší pravděpodobností již Římané. Nazývali je zemními psy, nebo psy pracujícími pod zemí, což je latinsky "canes terrarii" (canis = pes a terra = země). Posutpně se tento název změnil na anglický název "terriers", neboli teriéři. Předky dnešních teriérů chovaly již keltské kmeny, které je při kolonizaci nových území postupně dovážely na britské ostrovy. Dovezení psi se tu mezi sebou křížili a tvarovali v podmínkách velmi členitého a pestrého terénu, který byl v minulosti pokrytý nepropustnými pralesy. Pestrost přírodních podmínek byla jednou z příčin vzniku řady teriérských plemen, jejichž charakter byl později geneticky upevněn následnou izolací od jiných skupin psů. Na britských ostrovech se postupně vytvořily tři vývojové linie, nebo spíše podskupiny. Základ nejstarší linie tvořil staroanglický teriér, který již vyhynul, ale jeho potomky jsou velšteriéři a foxteriéři. Z této původní formy ostrovních teriérů vznikl starý skotský teriér se zkrácenými končetinami. Pravděpodobně to bylo následkem mutace a následným záměrným výběrem s ohledem na vhodné uplatnění při norování. Poslední skupina byla vytvořena záměrným křížením starého anglického teriéra s buldoky. Cílem tohoto křížení bylo vyšlechtit psy vhodné pro zápasy s býky, medvědy nebo i mezi sebou. Tak byl položen základ chovu bulteriérů. V současnosti se teriéři nedělí podle vývoje, ale podle velikosti do čtyř sekcí:
- velcí a střední,
- malí,
- typ „bull“,
- toy teriéři (miniaturní.)
Jezevčíci jsou snad tisíc let staré plemeno a ve vztahu k člověku mají do značné míry privilegované postavení. Díky své vrozené inteligenci vynalézavosti a samostatnosti se z nich stali jak pomocníci při lovu, tak milí společníci. Na jejich vzniku se podílelo mnoho psích plemen a důležitou roli sehrálo i přizpůsobení honičů pro práci v noře. To spočívalo ve zkrácení končetin, zřejmě v důsledku mutace. Pozdější prokřížení s barváři, pointry, pinči a teriéry vznikl pracovně vynikající pes, který je téměř všestranný.
Nejstarší je zřejmě hladkosrstý jezevčík. Jeho zkřížením s některým ze španělů
vznikl pravděpodobně dlouhosrstý jezevčík a na vývoji hrubosrstého jezevčíka se
naopak podíleli někteří teriéři, zejména Dandy Dinmont teriér.
Každý z typu jezevčíků má ještě tři rázy, které se odlišují hmotností a obvodem
hrudníku.
Zástupci teriérů a jezevčíků:
americký stafordšírský teriér, bedlington teriér, border teriér,
bostonský teriér, bulteriér, cairn teriér, český teriér, dandie, dinmont
teriér, erdelteriér, foxteriér drsnosrstý, foxteriér hladkosrstý, irský teriér,
irský glen of imaal teriér, irský soft coatedwheaten teriér, jack russel
teriér, jagteriér, jezevčík hladkosrstý, jezevčík dlouhosrstý, jezevčík
drsnosrstý, kerry blue teriér, lakeland teriér, manchester teriér,
miniaturní bulteriér, norfolk teriér, norwich teriér, parson russel teriér,
patterdale teriér, sealyham teriér, skotský teriér, skye teriér, stafordšírský
bulteriér, velšteriér, west highland white teriér.
Zkušební řády:
Zkušební řád pro zkoušky teriérů a jezevčíků
Tabulky zkoušky teriérů a jezevčíků
Zkoušební řád pro bezkontaktní norování, zkouška nováčků (ZN)
Seznam plemen loveckých psů
Jedná se pouze o stručný výčet nejčastěji u nás používaných loveckých plemen.
| Země původu: | USA |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (slídiči) |
| Standard FCI | č. 167 |
Snadno ovladatelný, živý, všestranný pes s výborným slíděním a hlasitostí. Orientační kohoutková výška je 38 - 41 cm. Hedvábná srst může být různě zbarvená. V případě jednobarevných jedinců nejsou povoleny bílé znaky.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (slídiči) |
| Standard FCI | č. 125 |
V minulosti byli lovečtí španělé rozdělováni pouze na lehké, do 25 liber a na těžké, nad 25 liber. Z lehčích byl vyšlechtěn kokršpaněl a z těžších jeho větší příbuzný špringršpaněl. Má stejné vlastnosti jako kokr, ale díky své mohutnější postavě unese bez potíží i zajíce. Na rozdíl od kokra je tedy mohutnější, má výše zavěšená slecha a nikdy není jednobarevný. Výborně ovladatelný, vnímavý a přátelský špringer je typickým představitelem všestranného psa. Zvěř vyslídí, nažene a vzhledem ke své velikosti i bez problému přinese. Je vynikající na vodní práci stejně jako na dosled spárkaté zvěře. Orientační kohoutková výška se pohybuje okolo 51 cm. Hustá, rovná, pro vodu nepropustná srst se vyskytuje v barvě bílé s játrově hnědou, bílé s černou nebo v kombinaci obou barev s pálením.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 163 |
Baset (Basset Hound) je stále více používán pro myslivecké účely. Původně vznikl baset ve Spojených státech zkřížením bloodhounda s bassetem artesien normandem. Vyniká oddaností a je dobrý ochránce dětí. Z tohoto důvodu byl chován jako společenské plemeno. Zdánlivě klidný pes s mohutnou sílou kostry v sobě skrývá temperament a odvahu. Je vynikající při dosledu spárkaté zvěře a typický je pro něj dunivý hlas. Orientační kohoutková výška je 35 - 38 cm. Hladká krátká srst se vyskytuje většinou v kombinaci bílé, černé, žluté a tříslové. V našich podmínkách je tento houževnatý, rozvážný a poslušný pes používán nejen při práci na pobarvené stopě, ale i jako honič. Je schopen houževnatě sledovat stopu i v těžkém terénu a vůbec se nechová neohrabaně, i když tak na první pohled vypadá.
Jeho předka, basset artesien normanda, známe spíše z pláten malířů francouzských štvanic, kde je zachycen ve smečkách honičů. U nás jej potkáme zřídka a to je ještě spíše chován jako společenské plemeno.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 217 |
U nás se z barvářů používá hlavně lehký bavorský barvář, který byl vyšlechtěn v bavorských Alpách, prokřížením lehkých brak s hanoverským barvářem. Vzniklo tak vynikající pracovité plemeno, které zdčdilo po brakách jejich pohyblivost a vytrvalost. Krev hanoverských barvářů ještě zlepšila čichové schopnosti těchto psů a navíc přinesla pro barváře důležitý povahový prvek, klid. Temperamentní, vytrvalý a ušlechtilý pes je typickým barvářem s vynikajícím nosem a schopností sledovat i starou stopu. Orientační kohoutková výška je 45 - 50 cm. Hustá, hladká srst se vyskytuje v různých odstínech plavé, rezavé, okrové a šedorezavé s příměsí černých chlupů.
| Země původu: | Švýcarsko |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 59 |
Ušlechtilý, rychlý a mrštný pes vykazuje typické vlastnosti honičů. Orientační kohoutková výška je 42 - 50 cm. Krátká srst může být velmi různého zbarvení od bílé s trikolórními znaky přes černou s pálením po bílou s různě barevnými plotnami.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 161 |
Z Anglie se k nám dostal v polovině šedesátých let bígl (Beagle). Je to příslušník starého loveckého plemene honičů, používaného k nahánění zajíců a lišek ve smečkách. Vnímavý, na první pohled klidný pes. Je temperamentní a ostrý, za což zřejmě mohou jeho teriérští předci. Je velmi rozšířen nejen v Anglii, ale hlavně ve Spojených státech. Orientační kohoutková výška je 33 - 40 cm. Krátká hustá srst je odolná vodě a vyskytuje se v různých barvách, nepřípustná je pouze barva játrová. Špička ocasu má být vždy bílá. Bohužel se z něho stává spíše společenské plemeno.
| Země původu: | Belgie |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 84 |
Dalším plemenem barváře je u nás málo známý bladhaund (Bloodhound), který byl dříve řazen mezi velké honiče. Do našich chovů se dostal sice až v roce 1974 z Holandska, ale jinak je to velmi staré plemeno, pocházející zřejmě z kláštera sv. Huberta v Ardenách. Je to relativně mohutný pes, jehož hmotnost může dosahovat až 48 kg a výška až 67 cm. Jsou to vynikající barváři s obrovským čichovým aparátem, kteří jsou doposud používáni v Anglii a Americe i jako služební psi, například při hledání uprchlých trestanců. Klidný a mohutný pes s vynikajícím nosem. Literatura dokonce uvádí, že právě toto plemeno má vůbec nejjemnější čich. Je výborný při dosledu spárkaté zvěře. Patří mezi nejtěžší lovecká plemena, standardem uváděná hmotnost je 40 - 48 kg. Orientační kohoutková výška je zhruba 60 - 67 cm. Pevná a krátká srst má černé a hnědočervené zbarvení, může být i jednobarevná - hnědočervená. U nás je poněkud ve stínu tradičně používaných barvářů a mnohdy se s ním setkáme spíše jako se psem společenským.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Vysokonozí a středně velcí teriéři |
| Standard FCI | č. 10 |
Jedním z nových teriérů, kteří u nás nacházejí své příznivce, je malý border teriér. Do roku 1989 bylo toto plemeno u nás známé pouze ze zahraniční kynologické literatury. Právě v ní popisovali mimořádnou snášenlivost vůči jiným psům. V roce 1992 se narodil u pana Pařízka z Lomnice u Tišnova první vrh border teriérů v naší republice.
Tento sympatický psík byl vyšlechtěn na konci 18. století v oblasti Borderlandu (border - hranice mezi Skotskem a Anglií). Pojmenování plemene ustanovili roku 1880 a standart byl přiznán v roce 1920, kdy byl založen chovatelský klub. Jeho předkem byl opět některý z menších staroanglických teriérů společně s vydrařem a foxhoundem, využíval se hlavně k honu na lišky. Vznik tak výkonný teriér, který byl schopen následovat při štvanici koně stejně jako velcí honiči. Všestranný, snadno ovladatelný, vytrvalý a nenáročný pes. Kohoutková výška není ve standardu uvedena (pohybuje se okolo 36 cm). Hrubá a hustá srst, podsadou podrostlá srst se vyskytuje v barvě červené, pšeničné, grizzly a barvě modré s tříslovými znaky. Upravuje se trimováním.
| Země původu: | Rakousko |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 254 |
V našich podmínkách se stále častěji používá brakýř jezevčíkovitý. Jeho obliba vzrůstá proto, že je vlastně přechodem mezi jezevčíkem a honičem. Jako honič pracuje hlasitě a relativně pomalu, takže zvěř před ním ustupuje poměrně klidně. Je též velmi dobře použitelný pro práci na barvě a jako jeden z mála honičů vyhovuje i pro práci v honitbách s drobnou zvěří, protože je schopen přinášet i ulovenou pernatou zvěř. Je to spíše menší a těžší plemeno, u kterého není standardem dána kohoutková výška (pohybuje se okolo 40 cm). Středně dlouhá hustá srst je většinou červenohnědá.
| Země původu: | Francie |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 95 |
Bretaňský dlouhosrstý ohař má z hlediska svého původu velice pestrou minulost. V jeho žilách koluje krev arabských chrtů a honičů, kteří byli později ještě prokříženi se špringršpaněly a setry. Díky podílu jednotlivých předků je tento dlouhosrstý ohař, vlastně španěl, který ale vystavuje a navíc má dědičně zakrnělý prut. Zřejmě proto začíná mít mezi našimi myslivce řadu příznivců. Pes, který je často omylem řazen mezi slídiče, je svými vlastnostmi typický ohař, vynikající je zvláště při práci v poli. Má pevné vystavování, výbornou ovladatelnost a předpoklady k všestranné upotřebitelnosti. Orientační kohoutková výška je 47 - 50 cm. Středně dlouhá srst se vyskytuje ve zbarvení bílo-oranžové, bílé s kaštanově hnědou, bílo-černé, trikolórní nebo grošované v uvedených barvách.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Teriéři typu bull |
| Standard FCI | č. 11 |
U nás se v nedávné minulosti rozšířil bulteriér. Toto plemeno pochází z Velké Británie a s jeho šlechtěním začal chovatel J. Hinks z Birminghamu, který choval psy pro zápasy. Zkřížil buldoky s bílými anglickými teriéry. Později bylo toto plemeno formováno ještě dalšími, jako např. chrty a jinými loveckými plemeny. Nebojácný, silný a vnímavý pes s typicky utvářenou klabonosou hlavou najde využití hlavně při lovu černé zvěře. Kohoutková výška není standardem omezena. Pevná, krátká a přilehlá srst se vyskytuje v mnoha barevných variantách včetně barvy bílé.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (retrívři) |
| Standard FCI | č. 110 |
Nejmladším retrívrem je curly coated retrívr, vyšlechtěný v tomto století z labradorů, irských vodních španělů, setrů a pudlů. Tato plemena mají krátkou hustou kudrlinkatou srst. Existují však i dlouhosrstí retrívři. Nejnznámější je zlatý retrívr, který je patrně potomkem "Tweedwater španělů" a žlutého retrívra Lorda Chichestra. Vyšlechtil jej Lord Tweedmouth před 150 lety na svém panství ve Skotské vysočině a British Kennel club jej uznal jako lovce kachen, hus a lososů. V současnosti patří nejen mezi lovecká plemena, ale též je to vynikající vodící pes pro nevidomé a zejména rodinný společník. Vytrvalý, snadno ovladatelný a přátelský pes. Má výborný nos a vrozenou chuť k práci. Orientační kohoutková výška je 63 - 68 cm. Kudrnatá, černá nebo hnědá srst je odolná vodě a je základním znakem plemene, kterému dala i jméno.
| Země původu: | Česká republika |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 245 |
Hlavní zástupce hrubosrstých ohařů u nás je český fousek. Je to naše národní plemeno, které bylo ještě nedávno v zahraničí přehlíženo, ale v současné době proniklo již i na americký kontinent, kde slaví obrovský úspěch. Jeho předkové se u nás používali již v dobách Karla IV. Český fousek vznikl z hrubosrstého ohaře, který se vyvinul v Čechách díky izolaci pohraničními horami. Původně pomáhal při lovu vodní pernaté zvěře, protože je díky své hrubé srsti velmi dobře chráněn před chladem. Z tohoto důvodu byl údajně také dříve nazýván "vodní pes" nebo český pes a podle některých pramenů jeho krev koluje v žilách všech hrubosrstých ohařů na kontinentě. V minulém století mu však hrozilo vyhynutí, a to i přesto, že byl v roce 1882 vydán jeho plemenný standard. Jenomže v tehdejší době nemohl být jako české plemeno zapsán do rakouské plemenné knihy. Tak vlastně poznal na vlastní kůži národnostní útlak. Teprve po 1. světové válce se jeho chov plně rozvinul a v současné době je velmi oblíben. Je to nesmírně otužilý, ostrý a pracovitý pes, vhodný především do honiteb s větším množstvím drobné zvěře. Je schopný vysokého pracovního zatížení. Pracuje však velmi dobře i v lesních honitbách a vodní práce je jeho vášní. Má výbornou ovladatelnost a přátelskou povahu. Vzhledem ke kvalitě srsti je vhodný do každého terénu. Orientační kohoutková výška je 58 - 66 cm. Hrubá přiléhající krycí srst je podrostlá hustou podsadou a prorostlá tvrdými pesíky. Barva srsti je hnědá s prokvetlými znaky na předhrudí a spodní části končetin nebo bez nich (hnědák) nebo bělouš s hnědými plotnami nebo bez nich.
| Země původu: | Česká republika |
| FCI skupina č. III | Nízkonozí teriéři |
| Standard FCI | č. 246 |
Naše národní plemeno český teriér vyšlechtil chovatel F. Horák. Zkřížil osvědčeného, ale mohutného skotského teriéra s drobným jedincem sealyham teriéra. Vznikl tak pracovitý norník drobnějšího vzhledu, který je navíc dobře ovladatelný a příjemný společník. Přestože byl uznán FCI teprve v roce 1963, nalezl již své příznivce i v zahraničí a rychle se rozšířil. Český teriér je vhodný zvláště pro práci na barvě. Jemná a hustá srst se vyskytuje ve všech odstínech šedé a světle kávové. Přípustné jsou bílé nebo žluté znaky na hlavě, krku, hrudníku, břiše a spodní části končetin. Upravuje se stříháním.
| Země původu: | Chorvatsko |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 153 |
Vysokonohý pes s velkým temperamentem a živým zájmem o zvěř se většinou chová jako společenské nebo spíše sportovní plemeno. Orientační kohoutková výška je 50 - 61 cm. Krátká hustá srst má základní barvu bílou s černým nebo játrově hnědým jasně ohraničeným a po celém těle pravidelně rozloženým tečkováním.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Velcí a střední teriéři |
| Standard FCI | č. 7 |
Vůči teriérům by bylo nezdvořilé, kdybychom přešli bez povšimnutí "krále teriérů" erdelteriéra, který je velmi podobný velšteriérovi, ale na rozdíl od něj má v kohoutku téměř 60 cm. Jeho původ je poněkud nejasný. Je sice známo, že pochází z povodí říčky Aire v Yorkshiru, ale jeho předkové jsou poněkud nejistí. Pravděpodobně vznikl křížením velkého staroanglického teriéra s vydrařem, přičemž není vyloučeno, že se na jeho vývoji také podílel velšský harrier, buldok a kolie. Vznikl tak tehdy největší teriér, který měl všestranné lovecké vlohy. Osvědčil se při lovu vyder, vodní pernaté, při práci v poli, kde úspěšně aportoval a byl oblíbeným psem při štvanicích. Nyní je používán jako společenský nebo služební pes.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 159 |
Anglický foxhound byl vyšlechtěn v 15. století ve Velké Británii z loveckých psů druhu svatého Hubera a z dovezených francouzských psů. Šlechtili se především pro hony na lišku na koních. Později jim byla přimíchána krev jiných plemen. V roce 1650 byl Anglický foxhound dovezen do Severní Ameriky, kde se stal základem pro vyšlechtění Amerického foxhounda. V 19. století byl Anglický foxhound v Evropě, Kanadě i Americe široce rozšířen.
Anglický foxhound snadněji přilne ke druhému psovi, než ke člověku. Proto je vhodnější chovat ho ve smečce. Je to vynikající lovecký pes, aktivní, hbitý a téměř neunavitelný. Není vhodné ho chovat ve městě, protože potřebuje dostatek pohybu. Pokud je však Anglický foxhound chován ve městě již od mládí, tomuto způsobu života přivykne a stane se svému pánovi vynikajícím společníkem. Mají silný hlas a jsou velmi vnímaví a pozorní, proto jsou také vynikajícími hlídači.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Vysokonozí a středně velcí teriéři |
| Standard FCI | č. 169 |
Foxteriér drsnosrstý patří k nejznámějším teriérům. Drsnosrstý foxteriér vznikl křížením hladkosrstého foxteriéra se starým skotským teriérem. Důvodem tohoto spojení bylo vyšlechtit odolného psa do chladných a vlhkých krajů drsného Skotska. Sebevědomý pes vyžaduje vzhledem ke svému temperamentu důsledné vedení. Je výborný norník, vhodný je i pro povrchovou práci a to zvláště v lesních honitbách. Orientační kohoutková výška je 39 cm. Drátovitá, hustá srst je převážně bílé barvy s tříslovými nebo černými znaky. Upravuje se trimováním.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Vysokonozí a středně velcí teriéři |
| Standard FCI | č. 12 |
Foxteriér hladkosrstý patří k nejznámějším teriérům. Hladkosrstý foxteriér je pokračovatelem zaniklého plemene staroanglického bílého teriéra. V minulosti došlo díky jejich oblibě jako společenských psů k potlačení některých typických loveckých vlastností podobně jako u jiných plemen. Přesto existuje stále řada dobrých chovů. Temperamentní, rychlý a vnímavý pes potřebuje důsledné vedení. Je výborný norník, vhodný je i pro povrchovou práci, výborně pracuje při naháňkách. Standard plemene neuvádí kohoutkovou výšku, orientačně lze říci, že je 39 cm. Tvrdá, pevná, hustá a krátká srst je převážně bílé barvy s tříslovými nebo černými znaky.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VII | Ohaři britských ostrovů |
| Standard FCI | č. 6 |
Gordonsetr nebo skotský setr je typický "pan pes". Vyšlechtil jej v první polovině minulého století vévoda z Richmondu a Gordonu. Toto plemeno vzniklo spojením kolie s bladhaundy, irským setrem a pointrem. Vyšlechtěný gordonsetr je sice poněkud pomalejší než ostatní setři, ale je na rozdíl od nich použitelný při práci na barvě postřelené spárkaté zvěře, dobře aportuje a rád pracuje ve vodě. Ve Skotsku je s oblibou používán jako služební pes profesionálních myslivců. Orientační kohoutková výška je 62 - 66 cm. Srst je na hlavě a předních stranách končetin krátká, na ostatních částech těla přiměřeně dlouhá a rovná. Barva je černá se sytě kaštanovým pálením.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 213 |
Hanoverský barvář je poněkud starším příbuzným bavorského barváře. Byl vyšlechtěn do své dnešní podoby na hannoverském knížecím dvoře z mnoha plemen barvářů chovaných po celém Německu. Šlechtitelským záměrem bylo získat plemeno vynikajících pracovních schopností a exteriér byl považován za druhořadý. Záměr se zcela naplnil a vzniklo plemeno s velice jemným nosem, které přesně rozlišuje stopu sledované zvěře i po několika desítkách hodin a rozvážně ji drží. Jsou to specialisté určení především pro dosledy postřelené jelení zvěře a navzdory své rozvaze dokáží velmi ostře zastavit i silného poraněného jelena a stavět jej až do příchodu myslivce. Vnímavý, snadno ovladatelný pes s vynikajícím nosem. Orientační kohoutková výška je 48 - 55 cm. Krátká, hustá a pevná srst se vyskytuje v různých odstínech "jelení červené" s žíháním, či bez tmavé masky.
| Země původu: | USA |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (retrívři) |
| Standard FCI | č. 263 |
Jedno plemeno retrívrů vzniklo také v Americe. Počátkem minulého století ztroskotala v Marylandu loď, z jejíž paluby se zachránili údajně dva psi. Ti byli později zkříženi mimo jiné s vydrařem a irským vodním španělem a vznikl tak chesapeakebay retrívr. Přátelský, snadno ovladatelný pes je neúnavným přinašečem a je vhodný zvláště pro lov kachen. Stejně jako ostatní retrívři je pro svoji povahu vyhledáván i jako rodinný pes. Orientační kohoutková výška je 53 - 66 cm. Pevná, vodě odolná srst se vyskytuje ve všech odstínech hnědé včetně slámové žluté a barvy staré trávy.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (ohaři britských ostrovů) |
| Standard FCI | č. 120 |
Irský setr je nejhojněji rozšířený setr, bohužel často jako společenský pes. Příčinou jeho obliby je atraktivní červené zbarvení. Předky tohoto psa jsou irští pointři a někteří francouzští španělé. Irský setr je vášnivý lovec a díky této vášni je velmi těžko ovladatelný. Při dobrém vedení je však vynikajícím pomocníkem s všestrannými schopnostmi. Temperamentí pes s rychlým hledáním, vhodný zvláště pro polní práci, je využitelný při dobrém vedení i jako pes všestranný. Kohoutkovou výšku standard neudává. Srst je na hlavě a pčedních stranách končetin krátká, na ostatních částech těla přiměřeně dlouhá a rovná. Typické je mahagonové zbarvení.
| Země původu: | Irsko |
| FCI skupina č. III | Vysokonozí a středně velcí teriéři |
| Standard FCI | č. 139 |
Z Irska se k nám dostal jasně červený velký irský teriér, který se vyvinul ze samostatné vývojové linie zcela odlišně od staroanglických teriérů. Je to ostrý, bojovný a silný pes, který pro tyto vlastnosti získal v některých zemích přezdívku "čertův chlapík". Spíše než pro lovecké účely je nyní chován jako společenský pes. Vzhledem ke své výšce a vytrvalosti se hodí do náročného terénu a do honiteb se spárkatou zvěří. Orientační kohoutková výška se pohybuje okolo 45 cm. Hustá, hrubá a rovná srst se vyskytuje ve všech odstínech pšeničné. Upravuje se trimováním.
| Země původu: | Velká Británie, země vývoje Austrálie |
| FCI skupina č. III | Nízkonozí teriéři |
| Standard FCI | č. 339 |
Plemeno bylo vyšlechtěno počátkem 19. století ve Velké Británii, jejich milovníkem a lovcem z Devonshiru, Jackem Russelem. Byl to nadšený lovec lišek a potřeboval psa, který je odvážný s bojovým duchem pro lov lišek. Jedná se o plemeno loveckých psů, které je pro velké množství barevných variet, rozměrů a vzrůstů oficiálně neuznané. Standard byl potvrzen pouze Klubem milovníků tohoto plemene ve Velké Británii. Je to pes přívětivý, dobře přizpůsobivý k životu v domácích podmínkách, je miláčkem všech. Dobrý lovec, odvážný krysař, vhodný pro hlídací službu.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. III | Vysocí a středněvelcí teriéři |
| Standard FCI | č. 103 |
Jagteriér je velmi mladé plemeno, které pochází z Německa. Jeho původ není příliš jednoznačný. Jisté je, že na počátku chovu byla tmavě zbarvená fena foxteriéra, která byla ale právě pro nestandardní zbarvení vyřazena z chovu. S největší pravděpodobností byla kryta manchester teriérem a dalším chovem vzniklo nové velmi ostré pracovní plemeno. Je to velmi pracovité plemeno vhodné jak k norování, tak ke slídění i přinášení drobné zvěře. Vyžaduje energické vedení a mnohým majitelům připraví i nečekaná překvapení v podobě zadávených slepic, králíků, nebo i kozy. Všestranný pes s výbornou hlasitostí, je vhodný pro norování i povrchovou práci. Kohoutková výška je 33 - 40 cm. Drsná, hladká a proti počasí odolná srst se vyskytuje v barvě černé a hnědé s tříslovými znaky na obočí, mordě, hrudi, bězích a kolem řitního otvoru.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. IV | Jezevčíci |
| Standard FCI | č. 148 |
- Jezevčík standard dlouhosrstý (Dachshund Normalgrösse Langhaar)
- Jezevčík standard drsnosrstý (Dachshund Normalgrösse Rauhhaar)
- Jezevčík standard hladkosrstý (Dachshund Normalgrösse Kurzhaar)
- Jezevčík trpasličí/králičí dlouhosrstý (Dachshund Zwerg/Kaninchen Langhaar)
- Jezevčík trpasličí/králičí drsnosrstý (Dachshund Zwerg/Kaninchen Rauhhaar)
- Jezevčík trpasličí/králičí hladkosrstý (Dachshund Zwerg/Kaninchen Kurzhaar)
Podle typu srsti se jezevčíci dělí na hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté. Hladkosrstí jezevčíci se možná odštěpili ve 14. až 15. století od francouzských basetů a pinčů. Byli tedy pravděpodobně nejstaršími německými loveckými psy. Dlouhosrští jezevčíci, kteří vznikli křížením hladkosrstých jezevčíků se španěly, se objevili v 15. až 16. století. Drsnosrstí jezevčíci vznikli na přelomu 17. a 18. století křížením hladkosrstých jezevčíků s kníračem a posledních sto let byli tito potomci kříženi ještě s Dandie dinmond teriérem. Roku 1888 byl v Německu založen "Klub milovníků jezevčíků" a tehdy byl také přijat jejich první standard.
Jezevčík jsou chováni po celém světě. Jezevčíci jsou silní, svalnatí psi, se
značně protáhlým tělem a krátkýma nohama. Bez ohledu na krátkost svých končetin
jezevčík nepůsobí neobratným dojmem. Plemeno je chováno ve třech velikostních
rázech. U standardního jezevčíka je standardem dána hmotnost - do 9 kg s
tolerancí 10 %. V menších rázech rozhoduje o zařazení obvodu hrudníku.
Obvod hrudníku trpasličí jezevčík: 30 - 35 cm.
Obvod hrudníku králičí jezevčík: do 30 cm.
Sebevědomý a vnímavý pes je hlasitý na stopě i v kontaktu se zvěří. Je považován za norníka specialistu, ale ten, kdo počítá s omezením daným velikostí, v něm získá ideálního všestranného psa. Měkká hladká delší srst může být jednobarevná - červená, červenožlutá a žlutá s nebo bez příměsi černé, dvoubarevná - např. černá nebo hnědá s rezavě žlutým pálením a skvrnitá - tygrovaná. Mají rádi dlouhé procházky. Jejich konstituce jim však neumožňuje skákat po vertikální ose. Tento pohyb by mohl vést k poškození páteře, zvláště má-li pes nadváhu.
| Země původu: | Finsko |
| FCI skupina č. V | Špicové a primitivní typy (severští lovečtí psi) |
| Standard FCI | č. 48 |
Zcela netradičně byl zařazen mezi honiče i severský špic, kterého známe jako karlelského medvědího psa. Ve Finsku je používán jako slídič při lovu losů v drsných podmínkách severské tajgy a dokáže prý navětřit losí záleh až na 400 metrů. Nejvyšší soutěží psů tohoto plemen ve Finsku je soutěž o titul "Losí král". Nedůvěřivý, vytrvalý a odolný pes je vhodný pro lesní honitby a pro lov kachen. Orientační kohoutková výška je 49 - 60 cm. Středně dlouhá rovná odstávající srst s hustou podsadou je nejčastěji černá nebo černá s hnědým nádechem s bílými znaky na hlavě, hrudi a bězích. U nás je omezeně využíváno jeho vloh při dosledech postřelené spárkaté zvěře.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (slídiči) |
| Standard FCI | č. 104 |
Jediným kontinentálním slídičem je křepelák. Pochází z Německa a byl velmi oblíben především u lesního personálu, který oceňoval jeho všestranné schopnosti slídiče, barváře i přinašeče. Při vhodném výcviku se naučí i vystavovat. V poslední době se u nás začíná toto plemeno opět rozšiřovat. Vnímavý, samostatný a nesmírně vytrvalý pes vykazuje výbornou hlasitost na stopě i při kontaktu se zvěří. Vytrvale sleduje stopu, je výborný při naháňkách stejně jako při vodní práci. Je vynikající aportér a je vhodný zvláště do lesních honiteb. Orientační kohoutková výška je 45 - 54 cm. Srst je středně dlouhá, drsná a trochu zvlněná. Může být jednobarevná - hnědá nebo liščí či jelení červená nebo dvoubarevná - uvedené barvy v kombinaci s bílou.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (retrívři) |
| Standard FCI | č. 122 |
Nejstarší z plemen retrívrů je labradorský retrívr, kterého vyšlechtil vévoda z Malmesubry z původního námořnického vodního psa a pointrů. Tito retrívři jsou černí nebo žlutí, případně čokoládoví. Snadno ovladatelný, přátelský a nesmírně vnímavý pes s vynikajícím nosem se uplatňuje především při lovu kachen a jako výborný přinašeč. Chován je často jako pes rodinný, využití nachází ale i jako pes slepecký nebo asistenční. Orientační kohoutková výška je 54 - 57 cm. Hustá, krátká a proti vodě odolnou podsadou podrostlá srst se vyskytuje v barvě černé, zlaté nebo hnědě játrové.
| Země původu: | Rusko |
| FCI skupina č. V | Špicové a primitivní typy (severští lovečtí psi) |
| Standard FCI | č. 304, 305, 306 |
Samostatnou skupinu honičů tvoří lajky, které používají lovci v severských oblastech Evropy i Asie. V domácích podmínkách jsou to prakticky všestranní psi. Podle schválených standardů se dělí na čtyči plemena:
- rusko-evropská lajka,
- západosibiřská lajka,
- karelsko-finská lajka,
- východosibiřská lajka.
Typické je pro ně hlasité oznamování kontaktu se zvěří. Všechna čtyři plemena jsou si ve stavbě těla velmi podobná, překrývají se v kohoutkových výškách i v možnostech zbarvení. Orientační kohoutkové výšky se pohybují okolo 52 - 60 cm. Srst je drsná, hrubá s bohatou podsadou a vyskytuje se v různých formách zbarvení. V našich podmínkách jsou lajky zatím vzácností a zřejmě i do budoucna se z důvodu zcela odlišného způsobu lovu patrně příliš nerozšíří.
| Země původu: | Maďarsko |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 239 |
Další známý hrubosrstý ohař je maďarský hrubosrstý ohař. Je to mladé plemeno, neboť bylo uznáno až v roce 1930. Vzniklo zkřížením nestandardně osrstěných potomků maďarských krátkosrstých ohařů, kteří měli delší srst, s německými drátosrstými ohaři. Všestraný ohař s celkově výbornou povahou. Díky své srsti je velmi odolný a vhodný i do náročného terénu. Orientační kohoutková výška je 54 - 62 cm. Tvrdá, přilehlá, okolo 4 cm dlouhá srst s hustou podsadou se vyskytuje ve všech odstínech žemlové a pískově žluté barvy. Je to dobré pracovní plemeno, které však bude nutné v rámci dalšího chovu ještě stabilizovat.
| Země původu: | Maďarsko |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 57 |
Poměrně málo je u nás rozšířený maďarský krátkosrstý ohař (vizsla), který má velmi komplikovaný a bouřlivý původ, jehož počátek začíná před tisíci lety u slídičů chovaných maďarskými kmeny. Ti se zcela nekontrolovaně křížili s ostatními psy používanými pro lovecké účely, především honiči. Při tureckých nájezdech do Uher v 15. a 16. století se navíc jeho předkové zkřížili i se žlutými tureckými loveckými psy. Teprve koncem 18. století byl zahájen cílevědomý chov ohaře s vyhovujícími vlastnostmi. Od poloviny 19. století byl postupně prokřižován s anglickým pointrem, anglickým setrem, německým krátkosrstým ohařem a dokonce i s hanoverským barvářem. Snad díky svému složitému vývoji od honiče používaného při štvanicích na koních, přes barváře až po ohaře se z něho stal velmi dobrý pes. Zřejmě díky tomu, že vyspívá později a řada vloh se u něho probouzí až ve vyšším věku, patří mezi inteligentní, přítulné a dobře cvičitelné psy. Je to dobrý stopař, stavěč, přinašeč a rád pracuje i ve vodě. Na hrubší zacházení je však nesmírně citlivý. Orientační kohoutková výška je 52 - 61 cm. Krátká, rovná, poměrně hrubá srst se vyskytuje ve všech odstínech žemlové a pískově žluté barvy.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 102 |
Malý münsterlandský ohař je nejmenší z ohařů a pochází s největší pravděpodobností z části Nizozemí přiléhající k Dolnímu Sasku. Ve středověku se předkové tohoto ohaře nazývali také jestřábími nebo ptačími psy. Malý münsterlandský ohař patří k všestranně nadaným psům, pouze vlohy pro vystavování je nutné pečlivě rozvinou a upevnit. Je to proto, že má mezi svými předky i slídiče. Jinak vášnivě rád pracuje ve vodě, přináší a je velmi ostrý. Orientační kohoutková výška je 50 - 56 cm. Hnědobíle zbarvená srst je středně dlouhá, hustá a mírně zvlněná.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 117 |
Německý dlouhosrstý ohař patří k nejstarším ohařům a s největší pravděpodobností vznikl z křížení křepeláků nebo takzvaných ptačích psů s francouzskými ohaři. Jeho vývoj trval několik století a v současnosti je to ostrý pes vhodný jak k dosledům postřelené spárkaté zvěře, tak i k práci při lovu drobné zvěře, hlavně kachen. Odolný, vytrvalý, snadno ovladatelný a všestranně využitelný ohař. Orientační kohoutková výška je 58 - 68 cm. Srst je dlouhá. Zbarvení hnědé, strakoš (bílé s hnědými plotnami nebo skvrnami s hnědou hlavou s maskou nebo bez masky), světlý nebo tmavý bělouš s hnědou hlavou s maskou nebo bez masky.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (ohaři britských ostrovů) |
| Standard FCI | č. 1 |
Krátkosrstí ohaři mají jediného zástupce, pointra, který pochází původně ze Španělska a byl v Anglii zkřížen s lehkými honiči a foxhaundy. Vznikl tak rychlý ohař s vynikajícím nosem a schopností pevně vystavovat. Tyto vlastnosti byly chovateli podporovány a z pointra se stal v Anglii specialista na práci v poli. Pracuje tak, že vyhledává zvěř mimo dostřel a po nalezení ji pevně vystavuje až do příchodu myslivce. V Anglii je nepřípustné, aby pointr ulovenou zvěř aportoval, tato činnost je považována za jejich kazení. K tomuto účelu slouží retrívři, neboli přinašeči. V našich podmínkách jsou však pointři vedeni k všestranné práci. Také na mistrovství světa ohařů mají do soutěže zařazeno přinášení pernaté a kachny z vody. Typické je pro něj rychlé a prostorné hledání a pevné vystavování. Orientační kohoutková výška je 61 - 69 cm. Krátká jemná hladká srst se vyskytuje v mnoha barevných kombinacích např. černá a bílá, žlutá a bílá, hnědá a bílá, přípustné je i zbarvení trikolórní nebo jednobarevné.
| Země původu: | Maďarsko |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 241 |
Inteligentní temperamentní a velmi vytrvalý pes je typickým představitelem honičů. Je vhodný zvláště do honiteb s černou zvěří, uplatnění najde i jako barvář. Vyskytuje se ve dvou velikostních rázech. Kohoutková výška vysokonohého sedmihradského honiče se pohybuje okolo 55 - 65 cm, nízkonohý je zrhuba o 10 cm menší.
| Země původu: | Slovensko |
| FCI skupina č. VI | Honiči, barváři |
| Standard FCI | č. 244 |
Dalším velmi hojným plemenem je slovenský kopov, který byl tradičním psem používaným na Slovensku k hlídání i při lovu a teprve v 60. letech byl uznán jako oficiální plemeno. Je to velmi temperamentní, odvážný, vytrvalý, ovladatelný a samostatný pes s vynikající hlasitostí, jehož vášní je vyhánět z rozlehlých lečí černou zvěř. Té dává přednost před ostatními druhy spárkaté zvěře. Je možné ho vycvičit i jako dobrého barváře i přinašeče. Orientační kohoutká výška je 40 - 50 cm. Krátká hladká pevná srst je černá se zrzavohnědými znaky na hlavě a bězích.
| Země původu: | Slovensko |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 320 |
Zcela novým plemenem je slovenský hrubosrstý ohař, který byl vyšlechtěn spojením stříbrošedých českých fousků s výmarským ohařem, za kterého je často mylně považován. Vznikl tak ohař vyhovující jak po stránce exteriérové, tak pracovní a zcela odpovídá našim podmínkám. Všestranný, vytrvalý a výborně ovladatelný pes. Vzhledem ke kvalitě srsti je vhodný do každého terénu. Orientační kohoutková výška je 57 - 68 cm. Tvrdá rovná krycí srst je podrostlá hustou podsadou. Barva srsti je šedá, kromě jednobarevných jedinců se vyskytují i psi bíle prokvetlí (bělouši) nebo s různě velkými plotnami (strakoši).
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Teriéři typu bull |
| Standard FCI | č. 76 |
Z buldoků a staroanglických teriérů byl vyšlechtěn staffordšírský bulteriér. Byl to typický zápasnický pes, který po zákazu psích zápasů téměř vymizel. V současné době se u nás opět začíná objevovat a někteří myslivci mají zájem o jeho lovecké využití. Protože na americkém kontinentě byly v minulosti psí zápasy též značně oblíbeny, byli tam první kříženci buldoků a teriérů ve velkém vyváženi. V izolaci na tomto kontinentě vznikla větší americká forma staffordšírského bulteriéra. Uplatnění najde v lesních honitbách a to zvláště při dohledávce spárkaté zvěře. Orientační kohoutková výška je 35 - 40 cm. Hebká, krátká přiléhající srst se vyskytuje v barvě červené, žlutohnědé, černé, modré, bílé nebo v jakékoliv kombinaci uvedených barev s bílou a v různých odstínech žíhání.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. III | Vysokonozí a středně velcí teriéři |
| Standard FCI | č. 78 |
Velšteriér je zřejmě přímý potomek staroanglického teriéra, kterého používali lovci ve Walesu při štvanicích pod názvem "pracovní teriér". Angličtí chovatelé jej později začali křížit s některými jinými plemeny a dospěli tak k současné formě velšteriéra. Po druhé světové válce se chov tohoto plemen rozšířil ve značné míře i v Československu a je používán jak při norování, tak při lovu drobné zvěře, případně nadhánění. Temperamentní, všestranně využitelný pes. Orientační kohoutková výška je 37 - 41 cm. Drátovitá, tvrdá a hustá srst se vyskytuje v barvě černé a tříslové a šedočervené a tříslové. Upravuje se trimováním.
| Země původu: | Německo |
| FCI skupina č. VII | Ohaři (kontinentální ohaři) |
| Standard FCI | č. 99 |
Dalším velmi starým plemenem ohaře je výmarský ohař, jehož původ je dodnes velmi nejasný a podle některých teorií dokonce pochází z Čech. Jediné, co je spolehlivě prokázáno, je že byl chován od počátku minulého století na dvoře Karla Augusta, velkovévody výmarského. Snad vznikl jako stříbrná mutace starého hnědého německého ohaře a následným cílevědomým křížením se dále vyvinul v samostatné plemeno. Jedna z novějších teorií uvádí, že se mohl také vyvinout z brakýřů, přes vodiče a barváře. Pro tuto teorii hovoří jeho velmi dobře vyvinuté schopnosti pro stopování. Ať je jeho původ jakýkoliv, je to velmi dobrý pes vhodný zejména pro práci na stopě, je ostrý a rád přináší ulovenou drobnou zvěř. V USA se rozšířil i jako služební pes a hlídač. Výmarský ohař má dva druhy srsti, popisovanou krátkou a dlouhou. FCI povoluje jejich vzájemné křížení. Z tohoto důvodu mají téměř shodné vlastnosti a loveckou upotřebitelnost. V současném systému chovu již není vzájemné křížení možné, neboť je snaha vyšlechtit samostatná plemena. Z hlediska pracovního je velkou výhodou výmarských ohařů, že poměrně brzy vyspějí a je možné je rychle vycvičit a jsou ostří. Zvláštností výmarských ohařů je, že mají jako štěňata blankytné a v dospělosti jantarové oči.
Výmarský dlouhosrstý ohař je vlastně jednou z variant výmarských ohařů a svými vlastnostmi se neliší od svého hladkosrstého příbuzného. Velmi temperamentní, pevné vedení, ostražitý, všestranný pes je kromě polní práce vynikající i při dosledu spárkaté zvěře. Orientační kohoutková výška je 57 - 70 cm. Jemná rovná nebo lehce zvlněná srst dosahuje délky okolo 5 cm a má typické, stříbřité někdy také jako myší, označované zbarvení.
Výmarský krátkosrstý ohař je temperamentní, pevné vedení vyžadující, ostražitý, všestranný pes je kromě polní práce vynikající i při dosledu spárkaté zvěře. Orientační kohoutková výška je 57 - 70 cm. Srst je krátká, pevná s typickým stříbřitým zbarvením.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (slídiči) |
| Standard FCI | č. 126 |
K nejstarším španělům chovaným především ve Walesu patří velš-špringršpaněl, který se vyvíjel samostatně jako lovecký pes a je považován za nejelegantnějšího španěla s nejčistším původem. To se projevuje i v jeho ustáleném zbarvení, které je v kombinaci sytě červené a bílé, přičemž nos má typicky kropenatý. Velikostí je mezi kokrem a špringršpanělem. Z hlediska pracovního je to nesmírně temperamentní pes vyžadující důkladný výcvik. Výborný při naháňkách, vodní práci i při dohledávkách drobné a dosledu spárkaté zvěře. Orientační kohoutková výška je 46 - 48 cm. Rovná a hedvábná srst má sytě červené a bílé zbarvení.
| Země původu: | Velká Británie |
| FCI skupina č. VIII | Slídiči, retrívři a vodní psi (retrívři) |
| Standard FCI | č. 111 |
Vnímavý, živý, ale výborně olvadatelný pes je v prvé řadě přinašečem. Pro svou milou povahu je chován i jako pes rodinný a stále více se uplatňuje jako vodicí pes nevidomých. Orientační kohoutková výška je 51 - 61 cm. Delší rovná nebo mírně zvlněná srst s bohatou podsadou se vyskytuje v různých odstínech zlaté nebo krémové barvy. Mahagonové zbarvení je nežádoucí.
Zkušební řády
Zkušební řády pro lovecké psy jsou platné od 1.6.2006.
Všeobecná čast
Řád ochrany zvířat při zkouškách lovecké upotřebitelnosti nebo svodu loveckých psů
Zkušební řád anglických ohařů
Zkušební řád ohařů
Tabulky zkoušky ohařů
Zkušební řád pro zkoušky loveckých slídičů
Tabulky zkoušky slídičů
Zkušební řád pro zkoušky teriérů a jezevčíků
Tabulky zkoušky teriérů a jezevčíků
Zkoušební řád pro bezkontaktní norování, zkouška nováčků (ZN)
Zkušební řád pro zkoušky honičů
Tabulky zkoušky honičů
Zkušební řád pro barváře
Zkušební řád pro zkoušky retrieverů
Tabulky zkoušky retrieverů